Vaše novinka je inspirovaná Angličankou Joyce Vincentovou. Zemřela v roce 2003 v Londýně a její tělo objevili až po dvou letech. Nebál jste se takového tématu?

Album není přímo o ní, ale je jí inspirováno. Postava z mé desky je fiktivní. To mi umožnilo do příběhu vnést vlastní příběhy a autobiografické prvky. Z jejího osudu jsem si vzal motiv ženy, která žije uprostřed obrovského města, a přesto světu naprosto zmizí. Myslím, že to je pro dvacáté první století symbolický příběh. Dnes jsme v kontaktu s ostatními spíš přes internet než fyzicky.

Myslím, že to pro lidstvo není nejlepší směr vývoje. Chtěl jsem se zamyslet, jak je možné, že se mladá žena stala natolik neviditelnou, že se fakticky vymazala ze světa. Rozšířil jsem to o témata, která mě lákala, například nostalgie po dětství, opuštění, zmatení a výčitky. Joyce pro mě byla vodítkem k těmto úvahám.

Kontaktoval vás někdo z její rodiny?

Ne. Jsem v kontaktu jenom s režisérem dokumentárního filmu o ní. Přes něj jsem ten příběh objevil. Ani na tom filmu se její rodina nijak nepodílela, nezajímalo ji to. Pro mě ovšem Joyce byla také jen výchozím bodem. Moc toho o jejím životě nevím a nemyslím, že to je nezbytné.

Je to smutné album?

Nemyslím si, že je smutné. Je to příběh ženy, která si samotu vybrala. Domnívám se, že ani nemusela být nešťastná. Ne každý, kdo žije sám a straní se interakce s ostatními, je osamělý. Někomu vlastní společnost stačí a spokojí se s tím, že zbytek světa jen pozoruje. Na albu jsou i radost a humor. Jistě, je to depresivní příběh, ale nejen to.

Poslední písnička na desce se jmenuje Happy Return, tedy Šťastný návrat. O čem je?

Naše postava po dlouhé době kontaktuje svou rodinu. Snaží se navázat na vlastní minulost. Píše bratrovi a ptá se ho, jak se mají. Je to banální dopis, který má ovšem hořký konec, protože je jasné, že ho nedokončila a neposlala. Album tak končí dvojznačně.

Většinu vokálů zpívá Ninet Tayebová. Můžete ji představit?

Je to izraelská zpěvačka, kamarádka mého přítele Aviva Geffena, se kterým jsem spolupracoval na projektu Blackfield. Chtěl jsem, aby na albu byla intenzivně přítomna nějaká žena. Chtěl jsem zpěvačku s výjimečným hlasem, nepřál jsem si zaměnitelný r’n’b nebo soulový zpěv. Hledal jsem někoho, jako je Kate Bush, Björk nebo Elizabeth Fraser.

Pojede s vámi na turné?

Zrovna se jí narodilo miminko, takže bohužel nepojede. Nicméně doufám, že se v budoucnu přidá.

Chybí vám kapela Porcupine Tree, se kterou jste strávil třiadvacet let?

Ani ne. Upřímně, pro mě je sólová kariéra pokračováním, které je daleko svobodnější. Můžu si vybrat muzikanty a měnit hudební směr.

Kapela Porcupine Tree měla velmi ukotvený zvuk a už jen pokračovala v tom, co uměla. Točili jsme stejné desky, takže nastal čas skončit a zkusit něco nového. Moc se neohlížím, radši se posouvám dopředu. Nestýská se mi. To ovšem neznamená, že nejsem hrdý na to, co jsme vytvořili.

V mládí vás ovlivnily dvě desky – The Dark Side of the Moon od Pink Floyd a Love to Love You Baby od Donny Summer. Jaká alba byste pouštěl svým dětem?

To se nedá říct. Lidé se občas ptají, co mají poslouchat, aby se stali dobrými hudebníky a umělci. Má odpověď vždy zní: Prostě poslouchejte, co nejvíc to jde. Nevažte se na jeden žánr. Na těch dvou deskách, které jsme měli doma, je zajímavé právě to, že jsou odlišné. Jedna nese seriózní konceptuální rock, druhá disko. Obě jsou ale stejně dobré. To vytvořilo mou filozofii. Rád si poslechnu čistý pop i vážnou hudbu, jazz, písničkáře i tvrdou muziku.