Článek
Nové nastudování pod taktovkou Petra Kofroně vychází z první verze opery z roku 1869. Některé scény, například vězeňská, ale byly přejaty z druhé verze opery z roku 1874, protože nabízejí bohatší hudbu.
„Takže hrajeme ´revoluci´ a naopak nehrajeme ´polské obrazy´,“ upřesnil Kofroň. A právě revoluci dominuje mohutný sbor, který utvoří členové hned tří těles, sbor ND doplňuje Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor. To potěšilo sbormistra Pavla Vanka: „Jsem rád, že na konci zazní revoluce.“
Boris Godunov patří k nejvýraznějším dílům ruské opery, z pojetí žánru se však hodně vymyká. Hlavní postavu nezpívá tenor, ale bas, není tam žádný velký milostný příběh a ani kladný hrdina, jde o shakespearovské drama boje o moc.
Opera na motivy stejnojmenného Puškinova dramatu se odehrává v době konce dynastie Rurikovců. Když zemře syn Ivana Hrozného Fjodor, moci se chopí šlechtic Boris Godunov, který už předtím v zemi de facto vládl. Godunova ale pronásleduje minulost, nechal zavraždit Fjodorova bratra careviče Dimitrije. To se dozví mocichtivý Grigorij, který se za něj vydává, a coby Lžidimitrij dobude Moskvu a nakonec se stane carem.
„Co je na Borisi Godunovovi jedinečné, je velice moderní dějová osnova,“ řekl dirigent Petr Kofroň. Zmínil i osobitou práci skladatele s časem: „V opeře jsou úseky, kde se vůbec nic neděje, velice dlouhé, což souvisí s určitým ruským vnímáním času.“
V pražské inscenaci vystoupí dva renomovaní ruští pěvci. Titulní roli ztvární sólista Velkého divadla v Moskvě Michail Kazakov, který účinkoval ve dvou nastudováních Musorgského opery na domácí scéně i v inscenaci této opery v londýnské Covent Garden. „Role Borise Godunova je jednou ze stěžejních pro pěvce basového oboru, zejména pro ruské pěvce. A ani já nejsem výjimkou. Pro mě osobně je nejoblíbenější jednak pro svou hudební rovinu, ale také díky možnosti ukázat herecký dramatický talent,“ uvedl Kazakov. Druhým představitelem Borise Godunova je sólista moskevské Nové opery Vitalij Jefanov.
Přestože režisérka Linda Keprtová uvedla, že nechtěla dílo politizovat, nemohla necítit aktuální dění, do inscenace se je snažila nevnášet. Řekla, že její inscenace je o hodnotě člověka: „Já sama jsem si celý koncept pojmenovala ‚jaká je cena člověka’. Název jsem s dovolením ‚ukradla’ dle knihy spisovatelky Jefrosiňji Kersnovské. Každý člověk, v kterémkoliv čase, na kterémkoli místě, má stejně významnou hodnotu. Jaký je tedy rozdíl mezi Borisem a Jurodivým? Vnitřní svoboda, kterou můžeme Jurodivému závidět?“