Článek
Pokud se nepletu, Indies byla původně půjčovna cédéček.
Tím to začalo. Někdy na konci osmdesátých let působil ve Zlíně člověk, který půjčoval kompaktní disky. Já a pár přátel jsme se stali jeho zákazníky. Přijel, půjčil nám nové a odvezl si ty, které nám půjčil předtím. To nás inspirovalo a řekli jsme si, že si v Brně založíme půjčovnu a prodejnu. Půjčovny cédéček u nás v roce 1990 nebyly, protože kompaktní disky byly v Česku úplná novinka. Supraphon měl v té době na cédéčku asi pět titulů vážné hudby a album Dire Straits. My se ale rozhodli vyplnit díru na trhu. Půjčovnu jsme otevřeli 14. února 1990.
Kde v Brně byla?
Začínali jsme v bytě u kamaráda. Bydlel jen v jedné místnosti a v té druhé jsme začali půjčovat cédéčka. Za pár dnů si ale sousedé v domě začali stěžovat, že do bytu proudí davy lidí. Zájem byl totiž poměrně velký.
Tak jsme tedy zašli na tehdejší OPBH a požádali o místnost, v níž bychom mohli obchod provozovat. Chodili jsme s úředníky po Brně a ukazovali jim zavřené obchody, které jsme si vyhlédli. Čtrnáct dnů jsme na bytové družstvo nosili tipy, až nám řekli, že by to šlo v ulici Milady Horákové 25, přímo v centru Brna. Ten prostor byl dost zanedbaný, všude po zemi se například válelo uhlí, protože se v něm topilo v kamnech. Nás šest tedy na sebe vzalo montérky, objednali jsme architekta a za čtrnáct dnů jsme otevřeli obchod Indies.
Proč jste ho pojmenovali právě takhle?
Dnes už bych to neudělal. Několikrát jsme ostatně řešili změnu názvu. Vždycky z ní ale sešlo, protože jsme nevymysleli nic hezkého českého. Jsem znám tím, že nemám rád anglické názvy. V tom jsem patriot.
Všechna cédéčka, která jsme v půjčovně měli, jsme nakupovali ve Vídni v obchodě Why Not?. Jeli jsme tam na celý den, majitel nám pouštěl desky a my jsme si jich pak dvacet až třicet odvezli. Byli jsme pro něho dobří zákazníci. Ukazoval nám i hudební časopisy a nás v nich zaujal u žebříčků výraz Indies. A tak jsme ho použili.
Když jsme si pak časem rozdělili oblasti, o které se každý z nás měl starat, tak se ke slůvku Indies přidaly další názvy. A když jsme se před osmi lety dělili, dohodli jsme se, že si název Indies necháme všichni, jenom k němu doplníme další slovo. Vznikly tři firmy – Indies Scope, Indies MG a Indies Happy Trail.
Proč jste se rozdělili?
Stalo se to po sedmnácti letech společného fungování. Došlo k únavě materiálu, ponorkové nemoci. Nedokázali jsme se už domluvit, jak to budeme dělat dál. Každý z nás tří majitelů preferoval něco jiného. A tak jsme se domluvili, že se v klidu rozejdeme. To se také stalo. Stále však spolupracujeme, jsme přátelé.
První album jste vydali v roce 1991. Byla jím nahrávka kapely Mad-House Chicago I. R. A. Jak byla úspěšná?
Tenkrát se desky vydávaly ještě na vinylech. Nechali jsme jich vyrobit 2000. Když jsem ale nedávno sháněl do svého archivu jeden kus, pomohl mi až kamarád, který se obětoval a daroval mi svůj. Jinak je první náklad rozebraný. Dnes je album k dispozici digitálně a sehnat by se asi dalo i na cédéčku, které vyšlo později.
Který titul v historii Indies byl nejúspěšnější?
Pokud myslíte komerčně, pak deska O slunovratu od Hradišťanu. Vyšla v roce 1999 a je na ní písnička Modlitba za vodu. Obchodníci o ni měli na naše poměry obrovský zájem. Udělali jsme už asi dva dolisy a myslím, že k dnešku je prodáno na pětatřicet tisíc kusů.
Ale za úspěšné tituly považuji všechny, u kterých se nám vrátily náklady, které se do natočení, výroby a reklamy investovaly. A že jsme vydali spoustu titulů, u nichž jsme věděli, že se nevrátí. Vydávali jsme je ale proto, že jsme umělce nebo kapelu měli rádi.
Osobně mám například velice rád první album písničkáře Karla Vepřeka. Je na něm spousta nedoceněných písniček. A je to album, u kterého se nám náklady nikdy nevrátí.
Jak bude vypadat nadcházející sobotní oslava?
Koná se v brněnském Sono Centru a začne už v jednu hodinu odpoledne. Připravili jsme na začátek koncerty pro děti, zahrát ale samozřejmě přijede řada našich skupin a zpěváků – Ciment, Jablkoň, Kieslowski, Už jsme doma, Traband, Jananas a další.