Do médií se celá kauza dostala teprve před pár dny, přitom Smithovo přiznání proběhlo již loni v říjnu. Předtím se totiž o podíl na zisku z uvedené písničky přihlásila dvojice Tom Petty a Jeff Lynne. Neuniklo jí, že refrénová melodie momentálně nesmírně úspěšné Stay With Me je více než nápadně podobná sloce z její kompozice I Won’t Back Down z roku 1989. Ke slyšení je na Pettyho prvním sólovém albu Full Moon Fever.

Když ti dva na Sama Smitha udeřili, přiznal, že se jejich písničkou nechal výrazně ovlivnit. Aby nedošlo k soudnímu sporu, který by jeho aktuální popularitě jistě neprospěl, dohodl se s autory silné melodické linky, že jim přenechá pětadvacetiprocentní podíl na autorství. Tato dohoda zřejmě neměla vyjít na světlo světa, ovšem před několika dny se tak stalo a lze si jistě myslet, že v hudebních kuloárech se o ní vědělo.

To nicméně americké Národní akademii hudebního umění a věd nevadilo v tom, aby její členové dali skladbě Stay With Me hlasy pro Grammy a ona se pro hudební historii stala symbolem loňského hudebního roku.

Problém je, že tímto verdiktem bylo v podstatě přijato to, co se na hudební scéně v poslední době děje velmi často. Je například známo, že takoví britsko-irští One Direction kradou celé motivy a přiznají to jen tehdy, když jsou argumenty protistrany silné. Současně není neobvyklé, když zejména starším posluchačům připadne motiv z nějaké údajně nové skladby z hudební historie povědomý.

Gorillaz takto prý „kradli“ ze skladby Eddyho Granta, Britney Spears z písně The Bellamy Brothers, Coldplay od Satrianiho, Nick Cave od Frankieho Duffyho, Bushido od Dark Sanctuary a tak dále. Soudních sporů o autorství bylo v poslední době ve světě dost. Většinou ale končí dohodou, často mimosoudní. Skandál není žádoucí.

A tak letošní Grammy potvrdily, že žijeme v době, kdy se inspirace melodiemi z let minulých proměnila v četných případech v krádež či plagiátorství. Z historického hlediska to rozhodně není doba plodná a vlastně ani dobrá.