Pospěch však nezaujímá prostřednictvím expozice odsuzující či podpůrné stanovisko. Staví se pouze do role mírně užaslého komentátora. Dokonce vytvořil z některých fotografií jakýsi předpotopní komiks.

Jednotlivé snímky sestavil do lineární řady a doplnil je texty. Ty pocházejí ze sovětských knížek o Neználkovi spisovatele Nikolaje Nosova. I název výstavy je inspirován jednou z jeho publikací – Neználek ve Slunečním městě. Pasáže z dětské literatury psané poněkud infantilním stylem vytvářejí v symbióze s obrázky budovatelských úspěchů výrazně bizarní kontext.

Zamrzlá minulá realita upravená bdělým okem normalizačního cenzora působí skoro směšně. Vykreslené úspěchy na vybarvených propagačních snímcích až nebezpečně připomínají hypermoderní pracoviště na opravu aut ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje.

Ale zároveň je taková pseudorealita děsivá. Giganticky naběhlé žilnaté vemeno krávy vypadá jako steroidové svaly kulturistů. Vnadná krasavice s košíkem slušovické zeleniny na bujných ňadrech nabízí na plakátě vše doslova plnými hrstmi. Osobní doklad slušovické dojnice s kompletními údaji připomíná svazek Státní bezpečnosti. Všechno je předimenzované, přehnaně optimistické a zároveň zmanipulované. V kontextu s totalitní minulostí získávají původně neškodné fotografie jiné dimenze.

Místo Slunečního města jsme se tak najednou ocitli v Říši temného slunce. Když pochopíme pravou podstatu vystavovaných fotografií, procházíme přízračnou krajinou totalitního bezčasí.

Přesto vystavované snímky nepostrádají určitý romantizující rozměr. Ovšem ve výsledku si každý návštěvník musí sám za sebe najít osobní hranici mezi skutečnou realitou a bagatelizující ostalgií.