RECENZE: Manson pokropen živou vodou

Prohlubuje prostě styl, kterým se Manson prezentuje už od konce devadesátých let. Obklopil se jen novými spolupracovníky, zejména šikovným multiinstrumentalistou a skladatelem Tylerem Batesem, a odvedli dobrou práci.

Devátá studiovka Marilyn Manson je návratem k dobré formě. Je to přesně ta deska, díky které si fanoušci uvědomí, proč kapelu před lety tolik milovali.

Čitelné kytarové riffy tvoří základ skladeb, trocha elektroniky v nich vytváří tajemno a mystično, smyčce a piano industriálněrockový základ uvolňují, rozervaný zpěv Marilyna Mansona působí uvěřitelně a není už tolik afektovaný, a pokud jde o nápady, silné sloky korunují refrény.

To vše více než v minulosti přiznává inspiraci v blues, ale není v tom žádná archaičnost. Marilyn Manson jenom prazáklad svého hudebního smýšlení nezakryli. Přítomen ale byl na všech minulých deskách.

Píseň Deep Six stojí na agresivitě i silném refrénu, Third Day of A Seven Day Binge jako by patřila k nějakému noirovému filmu i s tou blyštivou metalovou kytarou a syrovým zvukem baskytary a The Devil Beneath My Feet i Cupid Carries A Gun jsou se svou goticko-teatrální image jednoduše dobré skladby.

Album The Pale Emperor je dokladem toho, že je dobré ctít oblíbené ingredience. Po čase je jen potřeba změnit poměr, trochu víc je promíchat a nebát se vzpomenout si na to, kdy jsme jako autoři nepodléhali obavám, že se budeme opakovat.

Marilyn Manson se na nové desce v mnoha ohledech opakuje, přesto už dlouho nenahrál tak dobrou kolekci. Na úplný závěr pak zařadil klenot. Skladba Odds of Even zní trochu jako klasická věc od Led Zeppelin, přitom Mansonově kapele zatraceně sluší, protože v ní je více napětí, než by bylo v provedení jiných. Je to nejzajímavější moment alba.