Článek
Kdy jste si uvědomila, že na hudební nástroj se nemusí hrát jen tak, jak vás to učili?
Ve škole. V posledním ročníku studia hry na piano mi profesor dal čtyři krátké kusy od jednoho maďarského skladatele. Ty mi ukázaly piano v naprosto odlišném světle. Nástroj v nich byl využit v celé zvukové šíři. Nešlo jen o melodie a harmonie, ale o celek. Přesto to znělo jednoduše.
Otevřelo mi to oči a uši. Začala jsem prozkoumávat jiné skladatele a víc ze současné hudby. Proto jsem pokračovala ve studiu a během něj se vydala vlastní cestou. Zaměřila jsem se plně na současnou kompozici. Chtěla jsem se posunout dál, protože jsem měla pocit, že hudba, kterou hraji, je pro posluchače trochu složitá. Chtěla jsem dělat muziku, která bude přístupnější pro širší publikum a mladé. Najít svůj zvuk, který lidé budou chápat.
Poppy Ackroydová nyní žije v Brightonu.
Také už vás prý nebavilo vyprávět hudební příběhy minulosti. Máte vlastní skladby spojené s příběhy?
Ano, pokaždé mi hudba, kterou skládám, připomíná něco konkrétního. I když občas to je spíš abstraktní, třeba emoce, kterou zrovna pociťuji. S ní si pak při skládání pohrávám.
Nebo je tam jasný příběh a píseň má potom tvar vyprávění. Myslím, že to je na skladbě znát. Když se celá zdá být jedním zvukovým prostorem, je o emoci. Naopak třeba píseň Rain vypráví příběh.
Tvrdíte ovšem, že umění se nemá vysvětlovat.
Ano. Jde jen o to, že když skládám, občas se v tom ztratím. Když ale vím jasně, co chci říct, věřím, že lidé to poznají, že to v nich bude rezonovat.
Loni v listopadu jste vydala své druhé album Feathers. Jak se liší od první desky?
První album je postavené v podstatě jen na pianu a houslích. Na druhém jsem si dovolila užít jakýkoli strunný nebo klávesový nástroj. V Edinburghu je muzeum klávesových nástrojů a lidé z něho byli tak hodní, že mi dovolili je použít. Když jsem album dokončila, muzeum zrovna zavíralo kvůli rozsáhlé rekonstrukci. Bylo to perfektně načasované. Přesto myslím, že výsledek je prvnímu albu blízký.
Pocházíte z Londýna. Album Feathers vznikalo, když jste žila ve skotském Edinburghu. Ovlivnilo ho to?
Ani bych neřekla. Upřímně řečeno v posledních letech jsem tolik cestovala, že jsem byla doma kratší dobu než kdekoli jinde. Ale je fakt, že jsem vyrostla v centru Londýna a ve Skotsku trávím víc času v přírodě, což album mohlo ovlivnit.
Má život ve Skotsku oproti Londýnu pro muzikanty nějaké výhody?
Myslím, že být umělcem v Edinburghu je příjemné. Je to uvolněné město s dobrou kvalitou života za rozumné peníze. Když jste svobodný umělec, můžete se tomu opravdu věnovat.
V Londýně je to velký kolotoč. Nyní žiju v Brightonu, což je také fajn. Je to blíž Londýnu a žije tu mnoho hudebníků. V Londýně je zase veliká soutěživost, která tlačí lidi k tomu, aby přicházeli s něčím novým. Ale možná je pravda, že díky Skotsku jsem vytvořila něco velmi osobního, co bych v centru Londýna nenapsala.
Váš koncert je doprovázen vizuální show od umělce Lumena.
Mám od něj vizuály, které ovládám z pódia stejně jako všechno ostatní. Vizuální stránka je něco navíc, co mě baví. Nemám od něj ale doprovod k celému koncertu, pouze k písním z prvního alba Escapement, z projektu Escapement Visualised, na kterém jsme pracovali společně. Líbí se mi na nich, že jsou tak abstraktní, že dovolují, abyste si píseň vychutnali po svém.
Vaše hudba je poměrně éterická. Nemusíte někdy bojovat o pozornost a ticho v sále?
Mé publikum bývá naprosto úžasné. Opravdu. Že by se lidé mým vystoupením takříkajíc prokecali, se mi stalo jen jednou nebo dvakrát. Většinou zachovávají naprosté ticho. Myslím, že to je způsobeno tím, že jsem na pódiu sama. Lidé pak víc poslouchají.
Ale je fakt, že jsem zvyklá hrát s orchestrem. Když pak hrajete v klubu, občas vás to překvapí a říkáte si: Cože? Proč si povídáte? Poslouchejte mě! Ale většinou jsou opravdu potichu.