Za zamyšlení stojí rozhodnutí ministerstva financí, které mezinárodní výstavě o kultuře benediktinů ve středověké střední Evropě neudělila státní záruky za zahraniční zápůjčky.

Organizátoři akce, což jsou mimochodem Národní galerie, Česká akademie věd a Karlova univerzita, tak před svými zahraničními partnery vypadali trapně a ministr kultury musel sáhnout hlouběji do kapsy, aby dofinancoval komerční pojištění výstavy, která nás vrací do Evropy. Možná proto nestačily peníze na propagaci, takže publikum o stále ještě probíhající výstavě zatím nemá větší ponětí.

Že to jde, když se do kultury cíleně investuje, nám ukázala firma Richard Fuxy a Galerie Zdeněk Sklenář. Výstavou o Bohuslavu Reynkovi a Marku Chagallovi připravily nejen zážitek, ale také ukázaly, že i to nejkvalitnější umění potřebuje reklamu. Dobré je i jejich vydání bible s Reynkovými grafikami.

Francouzi po dlouhé době znovu otevřeli v Paříži Picassovo muzeum. Město na Seině tak má prvotřídní turistickou atrakci, na kterou se ještě dlouho budou stát fronty. Francie do rekonstrukce investovala nemalé prostředky s vědomím, že jen umění může aktivizovat kreativitu lidí napříč společenským spektrem.

Ministerstvo odevzdalo nejcennější dílo českého umění. Je to, jako kdyby Louvre v Paříži přišel o Monu Lisu.

Zato v Plzni nám před pár lety slibovali, že postaví novou Západočeskou galerii jako hrdý kulturní poutač města, které se v roce 2015 stane Evropským městem kultury. Existuje však pouze pozemek v centru, kterého se ještě netkla lžíce bagru…

Konečně bychom neměli zapomenout, že ministerstvo kultury pod vedením Daniela Hermana v restitucích definitivně a bez soudního jednání odevzdalo klášteru ve Vyšším Brodě absolutně nejcennější dílo českého umění – devět gotických obrazů Vyšebrodského mistra. Je to stejná situace, jako kdyby Louvre v Paříži přišel o Monu Lisu.

V roce 2010 na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu měl Vyšebrodský cyklus zůstat trvale majetkem pražské Národní galerie, nový restituční zákon však vnesl do věci jiná pravidla. Dodejme, že cisterciáci už před 2. světovou válkou chtěli tyto obrazy prodat českému státu.

Pokud tedy mělo dojit k nápravě historické nespravedlnosti, tak koalice odpovědná za přijetí nového restitučního zákona, to jest ODS a TOP 09, měla zařídit, aby v zájmu státu byl cyklus kompenzován v podobě finanční náhrady, jako tomu bylo v případě jiných církevních majetků.

To se ale nestalo a zjevně ani nezamýšlelo.