Proč jste si vybrali právě Štědrý den?

Víte, že už ani nevím? Zdálo se nám to jako takový hezký termín. Že spojíme svatební hostinu se štědrovečerní večeří.

A měli jste kapra, nebo svatební menu?

My jsme to moc neprožívali, už jsme spolu žili dva roky a neměli jsme pocit, že se musíme brát, to bylo hlavně kvůli úřadům. Ale slavili jsme to oboje najednou. A vydrželo nám to spolu padesát let. Hlavní je, aby ti dva k sobě měli vztah.

Jak vzpomínáte na Vánoce v době vašeho dětství? Maminka byla buddhistka, takže slavívali jste Vánoce tradičně?

Ovšemže, to jí ani nám nijak nepřekáželo. Vždyť buddhismus nikomu nic nenakazuje a ve všech náboženstvích jde nakonec o to, aby se lidé chovali slušně a měli se rádi. Ostatně buddhismus není víra, ale způsob života. Já jsem o Vánocích četla v katolickém kostele z knihy Chalíla Džibrána Prorok a modlitbu Dalajlámy a nikomu to nevadilo. Spíš naopak.

Takže Vánoce jsme si se sestrou užívaly jako všechny děti. Psaly jsme dopisy Ježíškovi a dávaly je na okno, a protože do rána zmizely, tak jsme věřily, že si je Ježíšek vzal. A když jsme pak dostaly dárečky, byly jsme přesvědčené, že nám Ježíšek naše přání splnil. Rodiče přece vědí, po čem jejich děti touží.

Jaké dárky jste dostávaly?

Tak podle věku, když jsme byly malé, tak panenky a něco na sebe, svetřík nebo botičky. A samozřejmě knížky. Nejdříve pohádky a pak dětské knížky jako třeba Gabra a Málinka. To byly dívčí příběhy o tom, jak ty dvě holčičky žily, jak si hrály. Prožívaly jsme s nimi jejich osudy, a i když to byly jen takové dětské zážitky, nebylo to povrchní. Později už to byla klasika jako třeba Babička Boženy Němcové. Vždycky jsme od Ježíška dostávaly knížky.

Jednou jste vzpomínala na to, jak váš tatínek zrušil Vánoce…

No to bylo tak: my jsme se sestrou recitovaly pod stromečkem Erbenovu báseň Štědrý den, ale popletly jsme text, začaly jsme se tomu smát a nemohly jsme přestat. A tatínek se rozčílil a křičel, že zruší Vánoce. Ale ne že by byl zlý, on byl voják, legionář, tak byl přísný a vyžadoval kázeň. S mou křehkou a zasněnou maminkou, která malovala krásná velká plátna a tvořila sochy bůžků, vytvářeli takovou nepravděpodobnou dvojici.

Co je pro vás na vánočních svátcích nejhezčí?

Nejhezčí a nejdůležitější je, že jsou lidé spolu. Rodiny, jejichž členové se dlouho neviděli, se na Vánoce sjedou a tráví čas společně. A zrovna tak to může být i v domě, kde se lidi celý rok jen potkávají, ale na vánoce celý dům obejdou, popřejou si hezké svátky, dají si třeba i štamprlíček a mají k sobě blíž.

Herci ale obvykle o Vánocích hrají. Hrávala jste často během svátků?

To víte že ano. Lidi mají vánoční představení rádi. Často si dávají lístky do divadla i jako dárek po stromeček. A těší se, že se tam uvidí, bude tam Maruška a Pepíček, o pauze si dají kafíčko a popovídají si. Tam už nejde jen o divadlo, ale o to, že se lidi setkají.

Jak jste trávili Vánoce s manželem a dcerou?

Podle toho, jak měl kdo z nás práci. Bývali jsme na chaloupce, kde to měl Pavel moc rád, anebo doma, ale vždycky pohromadě. Když jsem byla mladší a maminka ještě bydlela na Slovensku u Liptovského Mikuláše, tak jsem jezdila za ní. A pokud jsem hned na Boží hod hrála a nestihla bych se včas vrátit, tak jsme Štědrý večer slavily třeba i o den dřív. Vždyť Štědrý den může být kdykoli v roce a dokonce nemusí být ani jediný, ale mohlo a mělo by jich být víc.

Dneska hodně lidí odjíždí na svátky na hory…

A proč ne, vždyť i to je krásné! Když celý rok pracují, tak na sebe nemají čas, ale tam si ho udělají a ještě jsou v přírodě. Nejdůležitější je, že jsou lidi spolu. Já jsem měla přírodu vždycky ráda. A to i v zimě. Chodili jsme se projít do lesa, protáhnout si kosti, aby člověk pořád jen neseděl doma. Když se pak můžete u kamen ohřát, tak vám zima nevadí. A třeba pobyt na horách nebo zájezd do teplých krajů, to je moc hezký dárek. Darujete zážitek.

Dodržovala jste vánoční tradice, které jste znala od maminky?

To víte, dělala jsem houbového kubu jako maminka a rybu taky. I když moje maminka rybu nikdy nejedla, protože jako buddhistka nevzala do úst nic, co se musí zabít. Ale já mám ryby ráda, tak jsem to nikdy tak striktně nedodržovala. Ale zároveň je mi líto, co ryb se na vánoce zabije, a nejen ryb, ale taky kachen, hus, prasátek a dalších živých tvorů.

Letošní rok byl pro vás jubilejní, jo to pro vás příležitost k ohlédnutí?

To vůbec ne, já to tak neberu. Já mám narozeniny každé ráno. Každý den je nový a nejhezčí. Držím se hesla: přijmout, poděkovat a zvládnout.

Zvládnout?

No jistě! Každý den by měl člověk pocítit radost, poděkovat a zvládnout to, co mu život nachystá. Věci jsou takové, jaké jsou. Někdy vám není nejlíp, musíte jít někam daleko, kde je vám zima, číhá na vás cestou plno nástrah. Ale vy to musíte zvládnout.

Stále platí vaše tvrzení, že i stáří dokáže být pěkné?

Samozřejmě. Mládí je takové uspěchané, pořád na něco čekáte, něco vyhlížíte, ale stáří poskytuje klid, zkušenost. Neříkám to jen proto, že jsem stará, ale protože to tak prostě je. Stáří je krásné, i když se musíme smířit se skutečností, že nám odcházejí naši blízcí. Je to jiný pohled na svět. Často jezdím na besedy do domovů důchodců a říkám jim, že se mají ze života radovat. Vždyť mnozí z nich jsou mladší než já. Často vidím, jak tam lidi navazují přátelství, slaví společně narozeniny, Vánoce, pokud si je děti neberou domů, ale někteří už nikoho ani nemají. Takže to pro ně nemusí být jen smutný konec života, ale můžou prožívat i malá každodenní potěšení.

Z čeho čerpáte energii k tak aktivnímu životu?

Ze všeho kolem sebe, z Buddhy, z Džibránova Proroka a dalších knížek, z toho, že za oknem svítí sluníčko. Je přece na nás, jak se rozhodneme žít. Já říkám, že negace neexistuje. A pokud ano, tak ji musíme přijmout, uvědomit si, že má nějaký smysl a poučit se z ní.

Čerpáte energii i z divadla?

Samozřejmě. A také se ji snažím vracet. Vždycky, když hraju, tak se vždycky snažím, aby to pro lidi bylo pohlazení.

Kde budete na Štědrý večer?

U dcery Zuzanky a vnučky Dominiky, budeme mít stromeček, dáme si rybku a nějaké ty dárečky, jak to tak bývá. A o svátcích se možná sejdu s kolegy v pražském Divadle ABC, popřejeme si, posedíme, dáme si skleničku…

Jaký podle vás bude ten příští rok 2015?

To záleží jen na nás, jací budeme my sami. Když už jsme dostali dar života, tak se o něj musíme dobře starat. To je jako když mám pejska, tak mu dávám papat a snažím se ho vychovávat. A sebe, svou duši také musíme krmit a vychovávat, číst chytré knížky, příběhy jiných lidí, ze kterých se můžeme poučit. A nezapomenout užívat si každý den.