Článek
Zprvu máte pocit, že na jevišti se prochází opravdu oživlý továrník, z portrétu jako bůh otec z nebe na zem sestoupivší. Než promluví jako Gustav Řezníček, který ho v náročném partu charakterem mluvy i jako cholerický typ herecky ztvárňuje věrohodně, přesně – a potom skoro nesestoupí z jeviště.
Hra je pokusem o bilanci života a díla člověka, který se vymkl malosti a přikrčenosti národa obývajícího českou kotlinu a moravské úvaly.
Tomáš Baťa ze zapadlého městečka u Napajedel vybudoval průmyslové impérium, příklad dokonalého využití člověka jako pracovní síly, s pozoruhodným povýšením zaměstnance na člena rodinného kolektivu podílejícího se na zisku, s bydlením a dobrým platem.
Kolísavá úroveň
Co Dodo Gombárovi a jeho dramaturgovi Vladimíru Fekarovi vyšlo náramně, byl přesah Bati do epochy kapitalismu na český způsob, vekslácko-mafiózního, který dokonal dílo zkázy Baťova odkazu a příkladu takřka do mrti.
Inscenačně mají ovšem tři hodiny baťovštiny kolísavou úroveň. Hra začíná leteckým neštěstím v roce 1932 a je jakousi bilancí v prostoru, ve kterém má každá postava svého provokujícího i očistného koně. Silná je v osobních, někdy až intimních epizodách, nejslabší naopak tam, kde autoři v opozici k půlstoleté dehonestaci cítili potřebu Baťu glorifikovat, stavět mu pomník i na jevišti. Živý Tomáš Baťa tuhne, až úplně zmrtví.
Nejvíc v inscenační codě, kterou je voicebandový přívažek citující Baťova moudra. Sám o sobě tvar jedinečný, invenční, dokonale vystavěný, avšak nepatřičný.
| Dodo Gombár: Baťa Tomáš, živý |
|---|
| Režie: Dodo Gombár, dramaturgie: Vladimír Fekar, hudba: David Rotter. Světová premiéra 13. prosince v Městském divadle Zlín. |