V Experimentálním prostoru NoD zazní dvě jeho skladby z osmdesátých let  Fragmente - Stille, An Diotima pro smyčcový kvartet a Hay que caminar soñando pro dvoje housle.

Nono narozený v roce 1924 byl ovlivněn tvorbou Arnolda Schönberga. S jeho dcerou se dokonce oženil. Pak ho ovlivnila Darmstadská škola a odkaz Bauhausu. V šedesátých letech se zaměřil na velká jevištní díla, která se zabývala politickými tématy. Intolleranza 1960 se zabývala bojem proti ponižování lidské důstojnosti a využil v ní texty Majakovského, Brechta, Sartra a Fučíka. V Canti di vita e d'amore: sul ponte di Hiroshima varoval před jadernou katastrofou, v Ricorda cosi ti hanno fatto in Auschwitz odsoudil zločiny nacistů a v A floresta é jovem e cheja de vida brutalitu USA za vietnamské války.

V sedmdesátých letech se v tvorbě zaměřil především na dějiny komunismu a třídního boje a reflexi selhání revolucí.

Dramaturg a dirigent Petr Kofroň upozorňuje, že tvorba tohoto předního italského skladatele byla u nás opomíjena i v dobách socialismu: „Stejným případem je i Luigi Nono, který zalíbení v idejích komunismu prakticky uplatnil několika cestami do tehdejšího Československa, kde se na něho opět hledělo s krajní podezřívavostí. Psal totiž o komunismu ryze formalistickou, ba modernistickou hudbou.”