Článek
Skladatel Alois Hába (1893 - 1973) vešel do dějin hudby jako průkopník a tvůrce mikrointervalové hudby. Na rozdíl od jeho první čtvrttónové opery Matka (1931) však Nová země, komponovaná v tradičnějším půltónovém systému, nebyla nikdy provedena, ačkoli ji Hába v roce 1936 zadal Národnímu divadlu, kde však její jevištní nastudování bylo několikrát odkládáno, až k němu nakonec vůbec nedošlo.
Důvod vězí především v libretu, které podle stejnojmenné povídky sovětského prozaika Fjodora Gladkova napsal režisér Ferdinand Pujman a které popisuje sovětské metody kolektivizace zemědělství a jejich důsledky v životě vesničanů. Zatímco ve 30. letech bylo libreto bráno jako levičácké a prosovětské, po roce 1945 pak zase jako nepřípustně reakční.
Inscenace Hábovy Nové země v Národním divadle
Pravda je někde uprostřed. Gladkovovův i Pujmanův obraz kolektivizace vyznívá sice prosovětsky, ale zároveň nezakrývá důsledky násilného budování kolchozů, především hladomor vedoucí až ke kanibalismu. Libreto je bohužel po dramatické stránce až příliš chatrné, je to jen volný sled šesti obrazů, v nichž schematické postavy rozmlouvají šroubovaným a zjednodušeným způsobem. I to byl jistě jeden z důvodů, proč se opera neuchytila ani na zahraničních scénách. Opera působí jako špatně napsaná agitka, která naivními argumenty podporuje idealizovaný život v „nové zemi“ sovětů.
Cennější je na opeře Hábova hudební řeč těžící z modernismu 30. let. Není posluchačsky snadno přístupná, ale také ne neposlouchatelná, je propracovaná, zvukově barevná a party sólistů jsou srozumitelné a vedené v „sprechgesangovém“ dialogu.
Pro interprety představují ale svou tonální nezakotveností a nemelodičností náročný úkol, a je proto zapotřebí ocenit profesionální připravenost a pěvecké umění všech interpretů, nejen hlavních rolí - Pavla Remenára, Lucie Hilscherové, Josefa Moravce, Jiřího Brücklera, Veroniky Hajnové - ale i menších postav v podání Marie Fajtové, Lenky Šmídové, Yvony Škvárové, Jaroslava Březiny, Luďka Veleho, Zdeňka Plecha a Václava Lemberka, stejně jako pěvců Českého národního sboru. Novou zemi nastudoval hudební ředitel ND Petr Kofroň, který má s hudbou 20. století velké zkušenosti. Na jeho přístupu k Hábově partituře i na výkonu orchestru je to znát. Po hudební i pěvecké stránce se Nová země dočkala v Národním divadle opravdu úctyhodného provedení.
Naivitu i roztříštěnost libreta se pokusil překonat režisér Miroslav Bambušek scénickým, činoherně-pohybovým divadelním pásmem provázejícím koncertní výkony sólistů umístěných u obou portálů a sboru v horní části jeviště. Bambušek se zároveň pokusil otočit střelku prosovětské agitace o sto osmdesát stupňů a z dnešního odstupu komentovat kolektivizaci výmluvnými obrazy násilí, arogance, přehrávaného budovatelského nadšení, zvířecího sexu, divoké rvačky o chléb apod. Poté, co se ale během předehry na oponu promítne text o brutálních praktikách kolektivizace a jejích důsledcích, zůstávají sebepestřejší obrazy vedle hrůzné věcnosti textu jen neumělými ilustracemi a prvoplánovými živými obrazy. A už vůbec nevychází pokus o aktualizaci obrazem turistů přeživších ztroskotání letadla nad Ukrajinou a převtělujících se do beztvářných aktérů kolektivizačního mlýna. Kdyby tvůrci inscenaci postavili na konfrontaci Hábovy opery s barvotiskovými budovatelskými plakáty použitými v závěru opery, dosáhli by možná daleko mrazivějšího účinku než při všem tom pantomimickém hemžení.
Je dobře, že opera ND splatila dávný dluh vůči Hábově opeře, byť se tím nejspíš potvrdilo to, že její místo v archivu (hlavně kvůli libretu) není až tak neoprávněné. A je škoda, že se tak stalo jen pro jedno jediné uvedení. Určitě by se repríza vešla třeba do programu Pražského jara. Už pro obrovské úsilí, které k nastudování opery bylo vynaloženo.
Je dobře, že opera ND splatila dávný dluh vůči Hábově opeře, byť se tím nejspíš potvrdilo to, že její místo v archivu (hlavně kvůli libretu) není až tak neoprávněné. A je škoda, že se tak stalo jen pro jedno jediné uvedení. Určitě by se repríza vešla třeba do programu Pražského jara. Už pro obrovské úsilí, které k nastudování opery bylo vynaloženo.
Je dobře, že opera ND splatila dávný dluh vůči Hábově opeře, byť se tím nejspíš potvrdilo to, že její místo v archivu (hlavně kvůli libretu) není až tak neoprávněné. A je škoda, že se tak stalo jen pro jedno jediné uvedení. Určitě by se repríza vešla třeba do programu Pražského jara. Už pro obrovské úsilí, které k nastudování opery bylo vynaloženo.Alois Hába: Nová země
Je dobře, že opera ND splatila dávný dluh vůči Hábově opeře, byť se tím nejspíš potvrdilo to, že její místo v archivu (hlavně kvůli libretu) není až tak neoprávněné. A je škoda, že se tak stalo jen pro jedno jediné uvedení. Určitě by se repríza vešla třeba do programu Pražského jara. Už pro obrovské úsilí, které k nastudování opery bylo vynaloženo.Alois Hába: Nová země Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň, režie Miroslav Bambušek, scéna a kostýmy: Jana Preková, světelný design: Jan Dörner, sbormistr: Miriam Němcová, dramaturg: Ondřej Hučín. Světová premiéra 12. 12. 2014 v Národním divadle Praha.
Je dobře, že opera ND splatila dávný dluh vůči Hábově opeře, byť se tím nejspíš potvrdilo to, že její místo v archivu (hlavně kvůli libretu) není až tak neoprávněné. A je škoda, že se tak stalo jen pro jedno jediné uvedení. Určitě by se repríza vešla třeba do programu Pražského jara. Už pro obrovské úsilí, které k nastudování opery bylo vynaloženo.Alois Hába: Nová země Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň, režie Miroslav Bambušek, scéna a kostýmy: Jana Preková, světelný design: Jan Dörner, sbormistr: Miriam Němcová, dramaturg: Ondřej Hučín. Světová premiéra 12. 12. 2014 v Národním divadle Praha.
70%