Článek
Richard, milovník klasické hudby a historie, píše diplomovou práci, chodí s kamarády na pivo a už dlouho se snaží o Lucii, v jeho očích naprosto dokonalou dívku z fakulty, která se s ním sice baví, ale chová se nevyzpytatelně.
Bohužel si Richarda proti jeho vůli oblíbí svazačka zvaná „Pavelka“, která ho nepřitahuje fyzicky, a už vůbec ne svými politickými názory. Přivádí ho do trapných situací a Lucie se začne domnívat, že „s tou komunistkou“ něco má, což musí nešťastný Richard vyvracet. Vývoj událostí ho ale překvapí ještě více – nečekaně zjistí, že Lucie je jiná, než si myslel.
Zelené mozky
Věrohodný popis tehdejšího světa vysokoškoláků zahrnuje intriky slizkých funkcionářů a jejich zástupců a samozřejmě také vojenský výcvik s dokonale vygumovanými „zelenými mozky“, čímž vzdáleně připomene Černé barony.
Nechybí tu ani kolega z rozvojové země a růžky vystrkují také estébáci a jejich donašeči, kterých jsou koleje plné.
Velkou přidanou hodnotu má próza pro studenty, kteří s potěšením rozpoznají, že děj se odehrává na kolejích Větrník a Hvězda, i když nejsou přímo jmenovány. Současní studenti by ale zřejmě potřebovali vysvětlivky pod čarou, protože nemusejí znát legendární Prasečák (odporný umakartový bufet, kam chodili studenti na sekanou, když byla nouze nejvyšší) a nebudou chápat, proč hlavní hrdina vybíhá na chodbu, když uslyší telefon (protože studentům se za komunismu o vlastním telefonu ani nesnilo – používal se jeden pevný telefon na chodbě pro třicet lidí).
Hrdinové jsou román, jehož titul můžeme chápat ironicky (studenti se nepovažují za hrdiny a s obdivem sledují radikálnější Poláky), ale zároveň i vážně. Richard totiž není zbabělec, nechce se stát podržtaškou komunistického demagoga, který vede katedru historie, a dokonce organizuje sběr podpisů pod petici, která mu může zničit kariéru. Přízemní události pak vtipně komentuje a konfrontuje s reáliemi ze svých oblíbených oper.
Hrdinové dodávají potravu k přemýšlení a přitom se neskrytě snaží čtenáře rozesmát. S odstupem 25 let a velkým nadhledem vyprávějí o tom, že i když studium na VŠ bylo v 80. letech otravné a plné šikanování, studenti se snažili vydobýt si alespoň špetku svobody. A když už se nepodařila petice, tak alespoň sbalit nějakou tu Lucii z anglistiky...