Jeho Pastorkyňa je nesporně působivá, byť v detailech lze s jeho výkladem polemizovat, zdaleka ne vše se tu skládá v logický a čitelný celek. Celá opera se odehrává na nádherné prázdné scéně, pouze se stolem a pár židlemi v popředí a postelí v pozadí. Žádný mlýn, žádná světnička, jen prázdný prostor měnící s každým dějstvím svou náladu od podzimu přes chladně bílou zimu až po jaro s rašícími žlutými květy po celé ploše jeviště.

První dějství budí asi nejvíc rozpaků razantně groteskním, důsledně odfolklorizovaným pojetím sborů (mimochodem rytmicky dost rozházených), kdy rekrutský výstup promění jeviště v jeden opíjející se a souložící chumel odpudivých postav. Protagonisté mají svůj přesně vymezený charakter – impulzivní, záští i láskou k Jenůfce sžíraný Laca, žensky rozvitá Jenůfa, jejíž erotičnost provokuje nejen Lacu, ale zjevně i Stárka, Števa jako otylý a alkoholem zcela zmožený panský synek, rozmazlený a netečný (čím ale dokázal Jenůfu tak okouzlit?), budí smích a odpor, obraz doplňuje komediálně propracovaná Stařenka a zatím celkem bezvýrazná, nikoli dominantní Kostelnička.

Izraelská sopranistka Gal James (vlevo) jako Jenůfa chystající se k svatbě na scéně plné jarních květů.

Izraelská sopranistka Gal James (vlevo) jako Jenůfa chystající se k svatbě na scéně plné jarních květů

FOTO: Werner Kmetitsch, Opera Graz

Druhé dějství ale rozehrává Kostelniččinu tragédii do pozoruhodných významových detailů. Je to její velké dramatické sólo vedle Jenůfy, ponořené zcela do prožitku mateřství. Krásným nápadem je scéna s černě oděnou houslistkou (výborná Fuyu Iwaki) hrající živě své sólo na scéně v kontaktu s Jenůfou jako ztělesnění všeho krásného, bolestného, nedosažitelného, co přesahuje naše životy. K působivým momentům patří i plačící bezmocný Števa se synkem v náručí a Kostelniččino odhodlávání se k vraždě. Na druhé straně tu jsou ale i sporné momenty – Jenůfčino vstřícné a holčičí laškování s Lacou pod stolem těsně poté, co se dozvěděla o smrti svého dítěte, Kostelniččino vysvlečení se do atraktivního černého kombiné působící víc jako demonstrativní režijní gesto než jako šílený pokus o očistu po vraždě.

Třetí dějství se vrací k vstupní groteskní nadsázce, s níž jsou zobrazeni vesničané hrající si na zbohatlé měšťáky. Nalezení mrtvého novorozence dožene režisér do vysokých obrátek až na hranici lynčování Jenůfy. Závěrečná scéna Kostelniččina pokání je opět velmi působivým obrazem rodiny po předchozí krátké idylce zhroucené u zmařeného svatebního stolu.

Tayland Reinhard jako Števa a Iris Vermillion jako Kostelnička v inscenaci Opery Graz

FOTO: Werner Kmetitsch, Opera Graz

Poslední výstup vydělil režisér z celku opery, za níž se stáhne opona až na úzký průzor, před nímž se na předscéně odehraje duet Jenůfy a Laci. Na jedné straně divácky vypíchnutá scéna, na druhé tak trochu dodatek namísto katarzního vyústění opery. Míst vyvolávajících ambivalentní pocity má Konwitschného režie víc, ale i tak je to legitimní, výrazný, nikoli zvnějšku, ale ze samotné materie opery podniknutý pokus o moderní výklad Janáčkovy opery.

Problematičtější je hudební nastudování Dirka Kaftana. Orchestr hraje Janáčka místy dost tvrdě, agresivně, zvukově předimenzovaně, lyrických projasnění je tu pomálu. Dramatický tah Janáčkovy hudby narušují neúměrně dlouhé pauzy mezi frázemi i pomalé tempo. Sólisté svádějí s orchestrem až na výjimky nerovný boj. Platí to zejména o Jenůfě izraelské sopranistky Gal James, jejíž něžně lyrický hlas za orchestrem velmi často zanikal. Kostelnička Iris Vermillion zaujala především perfektním hereckým výkonem, její hlas se ale lámal mezi výraznou dramatickou polohu a méně znělé spodní tóny, její výslovnosti bylo málo rozumět.

Úzký tenorek Taylana Reinharda Števu spíše odparlandoval a odparodoval než skutečně odzpíval. Pozoruhodný byl herecky i pěvecky Stárek Davida Mc Shanea i dokonale herecky zpracovaná Stařenka Dunji Vejzovič. Celému obsazení ale jednoznačně dominoval Laca Aleše Brisceina, zazpívaný vroucně, s krásným prožitkem, nádherně plným zvukem i s hereckým výrazem dotahujícím Konwitschného režii vlastní invencí a schopnostmi. Po Albertu Gregorovi ve Věci Makropulos je to další janáčkovská postava, kterou může Briscein s úspěchem prezentovat na všech světových scénách.

Její pastorkyňa Opery Graz vzbudí jistě v Brně velké diskuse mezi zastánci konzervativního a moderního inscenačního řešení Janáčkových oper, nicméně zcela zaplněné hlediště Janáčkovy opery jí v neděli večer aplaudovalo s velkým nadšením, v němž zanikaly jednotlivé protestující hlasy. A je velmi dobře, že se tato inscenace na festivalu objevila. Je třeba neustále otevírat oči i duše novým přístupům k Janáčkovi, zvláště přicházejí-li ze světa, který – na rozdíl od nás – nemá s přijetím jeho oper žádné problémy.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa
Dirigent: Dirk Kaftan, režie: Peter Konwitschny, scéna a kostýmy: Johannes Leiacker, světla: Manfred Voss. Opera Graz, 23. 11. 2014 v Janáčkově opeře v rámci festivalu Janáček Brno.

Celkové hodnocení: 80 %