Říkáte, že kdekoliv hrajete, snažíte se lidi roztančit. Daří se vám to?

Vždycky je roztančíme. Na začátku koncertu sedí, ale my je postavíme na nohy. Hrajeme a ke konci už stojí a tančí. Vypadají, že se jim ulevilo, a mají radost.

Jako mladý hudebník v Jihoafrické republice jste na konci 50. let dostal trumpetu od Louise Armstronga. Kdy jste na ni naposledy hrál?

Už je to dlouho, snad čtyřiapadesát let. Když jsem se dostal do New Yorku na konzervatoř, donutil mě můj učitel koupit si novou, protože tahle byla velmi stará. Už v ní byly díry, nestaral jsem se o ni příliš dobře. Někteří lidé mají své nástroje dlouho, ale já hraji tak často, že maximálně po pěti šesti letech zastarají. Také je často rozdávám, protože se vždy najde někdo, kdo je opravdu potřebuje. Ale trumpetu po Armstrongovi bych nikomu dát nemohl. (Nástroj, který Masekelovi daroval Armstrong, je v úschově v jihoafrickém Národním muzeu – pozn. redakce.)

Prý jste začal kromě hraní zpívat, až když vás k tomu ponoukl právě Armstrong.

Bylo to malinko jinak. Byl jsem sólista v chlapeckém sboru a zpíval jsem hodně vysoko. Jako teenager jsem s tím ale přestal. Kamarádi muzikanti se mě ptali, jak asi sbalíme holky, když sám zpívám jako holka. Tvrdili, že musím začít kouřit a pít, abych mohl zpívat bas. Udělal jsem to a zkazilo mi to hlas. A holky po mně stejně nekoukaly, ani když jsem zpíval bas. Pak jsem začal hrát jazz a už jsem nezpíval.

Když jsem však později založil ve Státech kapelu, zazpíval jsem spoluhráčům jednu africkou písničku. Oni mi řekli, že je to skvělé, a pokud nebudu zpívat, nebudou se mnou hrát. Tak jsem se vrátil ke zpěvu. A je pravda, že i Louis Armstrong mi řekl, že když může zpívat on, může kdokoli.

Krátce před tím, než jste v roce 1960 opustil Jihoafrickou republiku, jste měli úspěch s kapelou Jazz Epistels. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byli jsme první nevokální kapela v Jihoafrické republice, která nahrála dlouhohrající desku. Museli jsme ale skončit po masakru v Sharpevillu. Nemohli jsme hrát, byl stav nouze a nesmělo se scházet víc než deset lidí najednou. V té době jsem získal pas a odletěl do Anglie. Ale před Sharpevillem jsme měli vyrazit na republikové turné. Měli jsme hrát úplně všude. Že jsem zrovna v té době opustil zemi, byla náhoda. Jazz Epistels byla úžasná kapela, každý její člen byl výtečný hudebník.

Jak to s vaším odchodem ze země bylo?

Snažil jsem se zemi opustit tři roky. S pomocí arcibiskupa Trevora Huddlestona, který mi předtím věnoval první trumpetu, jsem získal stipendium na škole v Anglii. Kamarádka z dětství Miriam Makeba mě pak dostala do Států. S Harrym Belafontem, s nímž pracovala, mi zajistila stipendium v New Yorku.

Jaké byly první roky v Americe?

Dostal jsem se do New Yorku v nejlepších časech hudby. V té době tam hráli všichni hudební velikáni. Díky Miriam a Harrymu jsem se s mnohými setkal, protože byli jejich přátelé.

V roce 1968 jste pak nahrál instrumentální skladbu Grazing In The Grass, která stanula na prvním místě americké hitparády a stala se celosvětovým hitem. Jak vznikla?

Nahrávali jsme album The Promise of a Future a potřebovali jsme ještě jednu písničku. Tuhle navrhl náš saxofonista. Udělali jsme ji za půl hodiny a ona se dostala na první místo hitparády.

Píseň z roku 1978 Bring Him Back Home se stala hymnou hnutí za osvobození Nelsona Mandely. Je tam dnes Mandelův odkaz stále silný?

To nevím, trávím většinu času mimo Afriku. Mandela byl populární, když vyšel z vězení. Stal se jedním z nejpopulárnějších politiků světa, ale doma nikdy nebyl tak oblíbený. V Jihoafrické republice byly další politické strany a mnoho konfliktů.

Máte pocit, že se svět ubírá správným směrem?

Je plný válek od té doby, co jsem se narodil. A ještě to neskončilo. Narodil jsem se v roce 1929, na začátku druhé světové války, a mám pocit, že se válčí snad víc než kdy předtím.

Lidé jsou blázni. Když ale studujete historii, vidíte, že takoví byli vždy. Vytvořili hranice, státy a zbraně, aby s těmi hranicemi a státy mohli zbraněmi bojovat. Pořád se válčí a zdá se, že to nikdy neskončí.

Prý vás k politickému aktivismu svedly okolnosti…

Já jsem se do toho prostě narodil. Bojovali jsme proti útlaku, vyrůstali jsme v kulisách bojkotů a demonstrací. Byla to součást našeho života.

Měli by být umělci politicky angažovaní?

Nemyslím si, že je povinnost umělců stavět se nespravedlnosti. Myslím, že to je povinnost každého na světě.