Zničení a pohřbení antické venuše

Přesto se nejednou stalo, že antické sochy byly záměrně ničeny. A to nejen necivilizovanými barbary!

Asi nejskandálnější případ popsal renesanční sochař Lorenzo Ghiberti, sám ctitel hodnot starověkého umění. Je to příběh o tom, jak obyvatelé italské Sieny na jihu Toskánska někdy kolem roku 1340 vykopali nádhernou antickou venuši, k veřejnému obdivu ji vystavili na náměstí Campo, ale za několik let ji se stejným entuziasmem rozbili na malé kousky, které pohřbili na území nenáviděných Florenťanů.

Ghiberti v knize Komentáře, což jsou první italské dějiny umění, píše, že mramorová socha měla na soklu napsané jméno Lysippos. Sám údaj je pozoruhodný. Antičtí umělci jen málokdy svoje díla podepisovali. Autorství jejich prací známe většinou pouze na základě důkladných popisů antických spisovatelů.

Lysippos, který sochu signoval (možná ale šlo o kopii reprodukující původní sochu i s podpisem), patřil mezi největší tvůrce řeckého sochařství. Žil ve 4. století před naším letopočtem a jeho talentu si cenil i Alexander Makedonský, který ho zaměstnával jako osobního sochaře.

Vzácná socha byla objevena u domu rodiny Malavolti, když se budovaly základy pro městský vodovod, a všichni, co rozuměli umění, ji považovali za zázrak dokonalosti. Sienský malíř Ambrogio Lorenzetti, autor slavné fresky o dobré a špatné vládě na sienské radnici, jí byl tak uchvácen, že si antický originál nejen prostudoval, ale i pečlivě nakreslil.

Městská rada rozhodla vystavit nalezenou sochu na kašně na hlavním náměstí, kam většina obyvatel města chodila pro vodu. Místo bylo symbolické. Naproti kašně stála nádherná radnice a náměstí se využívalo pro nejrůznější slavnosti, zejména pro každoroční jezdecké závody na neosedlaných koních.

Siena fakticky vznikla až ve středověku, ale Sieňané věřili v její dávnou minulost. Tvrdili, že prvopočátky města souvisely s osudem Ascia a Senia, údajných potomků Rema, kteří sem uprchli poté, co jejich otce zavraždil Romulus, zakladatel Říma. Antická venuše tak potvrzovala legendy, že Siena byla téměř tak stará jako Věčné město.

Nahá kráska stála na kašně již několik let, když se Sieně přestalo dařit. Skutečným důvodem nezdarů byla změna vlády. V letech 1287–1355 město řídilo devět volených představitelů z rodin nearistokratického původu. Devítka stála za vznikem mnoha architektonických a uměleckých monumentů, které dodnes město činí turistickou atrakcí. I v nejkritičtějších chvílích epidemie moru, kdy v Toskánsku zemřely dvě třetiny obyvatelstva, si Siena udržela vyrovnaný rozpočet, což by jí mohly závidět vlády mnoha současných zemí. Devítku radních odstranil až v březnu roku 1355 český král a budoucí císař Karel IV., který legitimizoval „lidový převrat“ šikovně zorganizovaný představiteli nejbohatší sienské aristokracie. A s nástupem šlechticů do čela Sieny nastal hospodářský rozvrat, návrat korupce, vnitřní spory mezi rodinami i prohry v bojích s Florencií.

Jeden z nových radních na zasedání městské správy rezolutně prohlásil, že za to všechno nemůže nová vláda, ale socha antické venuše na hlavním náměstí. Je to boží odplata za to, že tato zavrženíhodná modla pohanů byla v křesťanském městě veřejně vystavena a uctívána. A existuje pouze jedna šance, jak boží hněv odvrátit od Sieny. Sochu odstranit z kašny, rozbít ji na kusy a ty zahrabat na území Florenťanů. Šokující úvaha. Nicméně všichni radní s tím nadšeně souhlasili, neboť po zničení mramorového aktu se měl dostavit bývalý blahobyt.

Mimochodem také středověká Florencie, věčný rival Sieny, měla veřejně vystavenu antickou sochu, nešlo však o venuši, ale o jezdce na koni. Zřejmě představoval některého starořímského císaře, ale Florenťané ho považovali za boha války Marta. Stal se symbolem ochraňujícím město. Někteří kněží však žádali odstranění pohanské sochy, nedůstojné křesťanského města. Tomu zabránilo pouze všeobecné přesvědčení, že Martova socha byla posvěcena za takové hvězdné konstelace, že kdyby byla stržena nebo zničena, Florencie by se rázem ocitla v nebezpečí.

Důkazem pro všechny se stala povodeň z roku 1333. Když voda antického jezdce strhla do řeky Arna, nabrala prý pohroma tak ničivou sílu, že Florenťané měli dojem, že nastal konec světa. Jen strach před další podobnou událostí je odvrátil od myšlenky zbavit se z náboženských důvodů pohanského boha Marta.

To, čeho se Sienští i Florenťané ve 14. století obávali, souviselo s tzv. idolatrií. Idolatrie byla opětovným uctíváním dávných model čili idolů, tedy možný návratem dávných pohanských bohů. S problémem bylo skoncováno v samých počátcích křesťanství.

Renesanční historikové opakovaně popisovali, že to byl papež Řehoř Veliký, prohlášený později za svatého, který už na konci 6. století rozkázal, aby antické sochy zdobící Řím byly rozbity a vrženy do řeky Tibery. A důvod? Muži oslněni jejich krásou by prý zapomínali na křesťanskou víru, takže kvůli sochám hrozil návrat k pohanskému modloslužebnictví. Evropa tak přišla o část nenahraditelného kulturního dědictví.

Dodejme, že na příklad Řehoře Velikého v Římě navázali ještě v 16. století papežové Pius V. a Sixtus V. Odstraněním světsky působících antických děl, která prý nejsou bohumilá, se měla upevnit katolická víra otřesená šířením protestantství.

Na rozdíl od Řehoře Velikého a jeho následovníků však někteří církevní preláti zaujali v otázce idolatrie trochu rozumnější stanovisko. Kuriózní je případ náhrobku kardinála Guillauma de Braye v italském Orvietu z 13. století, kterému dominuje mramorová plastika antické bohyně, ke které umělec Arnolfo di Cambio přimontoval svoji sošku malého Krista, a z pohanského idolu se tak rázem stala pravověrná Panna Marie, hodná náboženské cti.

Také v Římě některá starověká díla Řehořovo řádění naštěstí přežila. V popisu pamětihodností města z přelomu 12. a 13. století se třeba dočteme o existenci nahé antické venuše z mramoru, veřejně vystavené na očích poutníků, asi podobně jako v Sieně. Pravděpodobně šlo o sochu, která se dnes vystavuje v Kapitolských muzeích a je známá jako Kapitolská venuše.

Autor spisu s nadšením popisuje, že její nevýslovná krása, nad níž nelze než žasnout, a zřejmě i jakési kouzelné vábení ho donutily, aby se šel na sochu třikrát podívat, ač byla hodně vzdálena od domu, kde bydlel. Zjevně ho nejvíce uchvátila její nahota.

Sochař Lorenzo Ghiberti, který podrobně zaznamenal skandál se zničením antické venuše v Sieně, příběh zachytil tak, jak mu ho vyprávěli místní pamětníci. Od události v jeho době už uběhlo dlouhých šedesát let. Že je však historka pravdivá, dokládá stručný zápis z usnesení sienské městské rady ze 7. listopadu 1357, týkající se antické venuše umístěné na kašně nazývané Fonte Gaia. Toho dne byl vydán úřední pokyn, aby socha, která na ní stojí, byla co nejdříve zlikvidována. Pokud šlo skutečně o originál sochaře Lysippa, Evropa ztratila šokujícím rozhodnutím několika sienských radních jeden z nejcennějších pokladů antického umění.