Byl pro vaši uměleckou kariéru zásadní pobyt v Rakousku?

Asi ano, v Čechách jsem totiž pracovala jako grafička a umění jsem se věnovala jen okrajově. Ale ani v Rakousku mě hned nečekala dráha umělkyně, i tam byla mým zaměstnáním práce počítačové grafičky.

Jenže pak jsem zjistila, že počítačová grafika prostě nesplňuje mé touhy a vše zkrátka dozrálo k rozhodnutí, že se musím zaměřit na uměleckou tvorbu.

Vždycky, když pracujete s člověkem, tak se tam dříve či později sexuální podtext objeví.

Aktuální výstava se jmenuje Body Talks. Už od začátku bylo vaše téma tělo a jeho vizuální řeč?

Dá se říci, že jsem se od začátku zabývala tělem, duševními stavy a také otázkami autenticity individuality, vztahem mezi jednotlivcem a společností. Hned mě začalo zajímat umělecké vyjádření prostřednictvím velkoformátových obrazů. Prakticky od dětství jsem si kreslila a jiná forma u mě prostě nepřicházela v úvahu.

Ale vaše obrazy doplňují i prostorové předměty. Ani sochařství vás nezajímá?

Možná to ve mně dřímalo. Obrazy chci udělat tak, aby působily trojrozměrně a vyvolávaly dojem plasticity. Ale hlavně mě zajímá téma, ne to konkrétní zpracování. Jistě, mohla jsem ty předměty začlenit do obrazu malířskou formou, ale to by nestačilo. Tímto způsobem lze rozbít iluzi fiktivní reality mnohem razantněji.

Jsou postavy na obrazech skutečné?

Pro své malby používám inscenované fotografie, které pak doplňuji různými snímky z internetu a vytvářím z nich takové koláže. Ty slouží jako návrhy pro další práci. A také skici, které maluji podle živých modelů v ateliéru. Z reálných lidí pak vytvářím fiktivní osoby, které vidíte na mých obrazech.

Jsou to vaši známí, nebo profesionální modelové?

Důležité je, aby to byl typ, který zrovna potřebuji. Pokud moji známí odpovídají představě, využívám jejich vizuality, pokud potřebuji odlišný typ, hledám jinde. Částí vlastních koláží jsem i já sama, můžeme mluvit o jakémsi duchovním autoportrétu.

Z témat vašich obrazů je cítit určitý sexuální rozměr. Souhlasíte s tím?

Vždy, když pracujete s člověkem, tak se tam dříve či později sexuální podtext objeví. Ale u mě jde spíš o to, aby prostorové předměty symbolizovaly společenský nátlak na danou osobu. Jsou to symboly společenských norem, které vytvářejí duševní traumata.

Například dnes se lidé, hlavně ženy, vyrovnávají těžce s procesem stárnutí. Víte, když stojíme před zrcadlem, tak si neřekneme, jak jsme krásní, ale kolik vrásek nám zase přibylo.

Myslíte si, že to představuje pro společnost nějaké nebezpečí?

Do jisté míry ano. Vytváříme si totiž sami na sebe tlak, protože neumíme sami sebe přijmout takové, jací jsme. Společnost vytváří dané normy a z nich pak žije celá mašinérie kosmetického průmyslu a médií. Ta pak vytvářejí iluzi, že to, co charakterizují, je normální. Když se pak snažíme tuto iluzi dosáhnout, přichází frustrace, protože ji nikdy nemůžeme naplnit. Ale pravá krása vždy vzniká spojením duševní a fyzické stránky člověka.

Proč vystavujete v rodných Čechách až po tolika letech?

Protože jsem začala svou uměleckou kariéru až v Rakousku, nikdo mě v Čechách neznal. Veškeré možnosti pro vystavování se tedy naskytly nejprve v Rakousku a pak v Německu. No a já zas nemám tolik času, abych si hledala kontakty i v Čechách.

Všechno vzniklo díky náhodě, kdy mi známá zprostředkovala možnost vystavovat v Galerii Art Salon S v Tančícím domě. A já jsem to ráda přijala, protože svou výstavu chápu jako krásný návrat do své domoviny.