Co je turbošansón?

Po našem způsobu zahraný a zazpívaný šanson, respektive pokus o žánrové zařazení. V minulosti jsme používali označení original banjo punk future jazz band, s další deskou se to rozrostlo na original banjo punk future kántry jazz band a šlo to dál. Za dva roky budeme třeba svůj styl označovat úplně jinak.

Jaký byl faktický vývoj kapely od prvního alba, které vyšlo v roce 2008?

Kdo si dnes koupí naši první desku Jednoduché písničky o složitém životě a pustí si ji doma, neujde mu markantní rozdíl. Mimo jiné hrajeme všechno rychleji a k mé radosti, protože máme v kapele šikovné muzikanty, hudebně rosteme. Šest let na pódiích nám prospělo. Jsme kompaktnější a nemusím to už všechno rytmicky táhnout sám. Při natáčení nové desky se pak, i díky přístupu producenta Ondřeje Ježka, léty nabytou lehkost podařilo zachytit na nahrávce.

Chcete posluchače především pobavit?

Určitě to tak bylo s naší první deskou, byla to hlavní motivace. Teď by mi to ale přišlo málo. Na novém albu jsou naším originálním způsobem zpracovaná hlubší témata. Je na něm například písnička Moje poslední vůle, kterou jsem si napsal proto, aby mi ji zahráli na pohřbu. Přestože je navenek taneční, je docela vážná.

Napsal jste si písničku na vlastní pohřeb. Není to poněkud morbidní?

Před časem jsem byl na pohřbu, který se mě velice dotkl. Když jsem se z něho vracel, řekl jsem si, že by bylo hezké, kdybych měl píseň, která zazní na mém pohřbu. Může si ji ale nechat zahrát každý, kdo se s jejím textem ztotožní. Alespoň nebude jeho pohřeb tak fatálně černý.

Jsou v textech na desce i vážnější témata?

Úvodní píseň Hadi je velice stará, napsal jsem ji ještě předtím, než jsem založil svou první kapelu. Je to písnička proti zlu, které člověka obchází. Cítím to tak, že si vzhledem k současné celosvětové situaci řekla, aby byla nahrána a vydána. Když ji hraju na koncertě, cítím v ní obrovskou naléhavost. Na konci desky je píseň Běž dál, která je z mého pohledu velmi duchovní. V písni Flašinety je zase příběh mého pradědečka, který vyráběl flašinety. Rodinná legenda praví, že také flašinetářům vyráběl do nástroje nové písničky.

Většina flašinetářů byli veteráni z první světové války, na ten nástroj může koneckonců hrát i člověk, který má například jenom jednu ruku. Každý flašinet měl ale pouze jednu písničku, takže když se rozkřiklo, že praprapraděda vyrábí nové, byl o jeho služby velký zájem.

Nejste jenom hudebník, jste i výtvarník. V čem jste ambicióznější?

Mám pocit, že oba obory si v mém životě vzájemně kryjí záda, doplňují se a podporují. Je doba, kdy hodně maluju, především v zimě, a je období, kdy se věnuju hlavně kapele. Do budoucna ve svém životě počítám jak s hudbou, tak s malováním.

Booklet vašeho nového alba jste výtvarně připravil sám?

Ano, ale je to poprvé. Od roku 2007, kdy Poletíme? vznikli, jsem to nespojoval. Tentokrát jsem se nechal přemluvit a jsem rád, že se to stalo. Do našeho bookletu jsem použil části svých obrazů.