Proč jste se rozhodli pro změnu zvuku i aranží?

Josie (zpěv, kytara): Přestalo nás bavit hrát pop punk. Chtěli jsme se s novým albem posunout, abychom po třech podobných deskách neustrnuli.

Hledali jsme přitom styl, který se v České republice moc nehraje, a investovali jsme spoustu energie i peněz do zvuku nahrávky. Žádné z našich tří předešlých alb totiž moc kvalitní zvuk nemělo.

Jak to, že vás přestal pop punk bavit?

Robert (bicí): Když to řeknu z pohledu bubeníka, punk mi neumožňoval hrát nic složitého. Každý muzikant se ale postupem času zlepšuje a jednoduché postupy mu začnou překážet. Stalo se nám to všem, takže jsme na novou desku dali ze sebe to nejlepší a věříme, že u dalších nahrávek půjdeme ještě dál. Nechtěli jsme už prostě být jen pankáči.

Přijmou to vaši fanoušci?

Robert: V srdci jsme pankáči samozřejmě zůstali, jenom jsme vyzráli. Věřím, že to lidé vezmou.

Podepsal se váš vývoj i na textech?

Josie: Myslím, že ten vývoj v nich je velmi patrný. Na předešlých deskách byly naprosto přímočaré a někdy i hloupé. Na novém albu máme lepší a některé obraty jsou i vícesmyslné. Všechny texty jsem napsal já a jsou velice osobní. Měl jsem určité problémy v rodině i s jinými věcmi a to všechno se do nich promítlo.

Jeden z problémů byl váš kolaps letos v červnu, kdy jste místo na koncert putoval do nemocnice. Zachytil jste ho na novém albu?

Josie: To se stalo, až když už byly texty na desku hotové. Zkolaboval jsem kvůli tomu, že jsem si předtím systematicky ničil tělo. Nevydrželo a tímto způsobem mi řeklo, že to stačí. Na všechny ty špatné věci jsem se po té příhodě vykašlal.

Pomohlo vám to, že jste se jako kapela přestěhovali ze Šumperka do Prahy?

Josie: Mně osobně určitě. Potřeboval jsem z malého města utéct, protože mě málem sežralo. Šumperk je sice krásný, ale týden v něm je ubíjející. Nic se tam neděje, pořád potkáváte stejné lidi, nudíte se. V Praze je zábavné už jen to, že vlezete do tramvaje.

Robert: Ona to ale nebyla tak velká změna. Do Prahy jsme jezdili od roku 2009 poměrně pravidelně, nahrávali jsme tam desky, máme tam uměleckého vedoucího Lukáše Fouska a také Bohouše Zatloukala, který nám s albem výrazně pomohl, hlavně po technické stránce.

Kde na své hudební cestě po čtyřech albech jste?

Josie: Když nám bylo patnáct a šli jsme poprvé do zkušebny, Robert mi řekl, že budeme strašně slavní a budeme se hudbou živit. Od té doby za tím jdeme, a přestože nám všichni kolem říkají, že to u nás nejde, věříme, že to možné je. Po vzniku téhle desky si myslím, že se z nás konečně začíná stávat pořádná kapela. Předtím to byla spíš legrace.

Robert: Člověk neví, kdy ta cesta skončí. Objektivně si ale myslíme, že jsme na začátku cesty, na které je spousta překážek, se kterými se budeme muset vypořádat.

Co vás čeká dál?

Josie: Natočili jsme videoklip k písničce Čáry máry a chtěli bychom natočit druhý. Zapojili jsme do natáčení i našeho nového kytaristu, kterým je Petr Bažík. Má pěkné vlasy i kérky, takže si myslíme, že ho lidi přijmou. Hlavně holky.