RECENZE: Sex ještě po pětadvaceti letech

Stalo se tak zásluhou překladatelky Jitky Sloupové, která patří k osobnostem s největším přehledem o současném anglosaském dramatu. A volbu docela určitě usnadnil i fakt, že Sex pro pokročilé se hrál v Kanadě ve třiceti divadlech a mimo ni už v sedmi zemích včetně Německa, Polska a USA.

Ti dva postel skoro neopustí, ale přesto je na nichod prvního výstupu  vidět, že to mezi nimi skřípe. Po čtvrtstoletí bývá manželství notně unavené a vyčerpané, a tak se není co divit, že Alice zařídila pobyt v hotelu jedné vykutálené agentury: Za výsledek neručíme, ale bude!

K ozdravení nefungujících těl a duší vede odcizence sexy Tonya Gravesic skrze video nad postelí rozkošnou americkou češtinou. K dispozici jsou samozřejmě i praktické příručky.

Alice a Jindřich vyzkoušejí skoro všechno – od meditací, jitření fantazie až po sado-maso, ale stále jsou spíše na cestě k dokonání katastrofy. Teprve na prahu nepřekonatelného odporu se cosi v jejich vědomí zlomí a příběh kráčí k melodramatickému, sentimentálnímu závěru. Akcentoval to dikcí závěrečného monologu hlavně Roden.

Přes tuto výtku je Sex pro pokročilé znamenitým, z reality dlouhověkých partnerství dobře odpozorovaným příběhem o manželském vraždění. Autorka je v tom nemohla nechat. Tím spíše, že se v nich lidé poznávají.

Reakce publika jsou obdivuhodně účastné. Už přece Gogol vyznal v Revizorovi moudrost, že salvy smíchu nad – třeba i erotickými – trapnostmi na jevišti mohou přece patřit nám. Při Sexu pro pokročilé se diváci smějí uvolněně, nevysmívají se, protože Rimlová a s ní po duchu jejího textu slovenská režisérka Darina Abrahámová vedou Alici a Jindřicha k očištění. Občas se hlediště i ztiší, protože z něho vane smutek z právě zahazovaných pětadvaceti let a strach z osamění. Proto raději ten happy end.