Album vyšlo ve znamení jedenáctek. Proč?

Petr Lebeda (kytara): Vyšlo to tak náhodou, ale nám to udělalo radost. Vymysleli jsme spoustu písniček, ale na desku jsme jich vybrali pouze jedenáct. Potom se nám trochu zdrželo nahrávání, takže místo v září album vyšlo až v listopadu, a to rovnou jedenáctého. Navíc jsme loni slavili jedenáct let existence, takže to do sebe pěkně zapadlo.

Váš první singl z desky, Vstaň, leť, teď hned!, měl politický podtext. Je to znamení nějakého posunu ve vašich textech?

Kuba Ryba (zpěv, baskytara): My se do politiky moc nemícháme, ale v té době jsme byli naštvaní. Vadila nám situace na politické scéně a ve videoklipu jsme si utahovali jak ze špatné pravice, tak ze špatné levice. Jinak je to ale spíš písnička o tom, že když už lidé na něco nadávají, měli by vstát a začít s tím něco dělat, nejlépe u sebe.

Skupina Rybičky 48.

Skupina Rybičky 48.

FOTO: ČTK

Byla tato písnička to konkrétní, co jste v té své naštvanosti udělali vy?

Ryba: Byla. S Petrem jezdíme pravidelně na dovolenou na Bali. Sedáváme tam, rozjímáme, a díky tomu máme snad i větší přehled sami o sobě. V životě se vlastně cítíme být turisty, kteří mají na zádech batoh, před sebou obrovský kopec a je na nich, kterou cestou se vydají. Buď kratší, která je rychlá a strmá, ale lze si na ní snadno natlouci, nebo po vrstevnicích, pomalu a jistě.

Snažíme se fungovat a žít tak, abychom se mohli každé ráno podívat do zrcadla a říct si, že jsme včera žili jako dobrý člověk, případně uznat, že to tak nebylo a dát si předsevzetí, že už se tak chovat nebudeme.

Co tenhle přístup udělal s vašimi punkovými dušemi?

Ryba: Myslím si, že přístup, o kterém jsem mluvil, je punkový. V Rybičkách 48 jsme to pankáčství měli vždycky trochu jinak. Nikdy jsme nebyli punkovou kapelou v tom klasickém smyslu slova. Spíš jsme si dělali věci po svém, šli jsme vlastní cestou. Spoustu lidí to štvalo, spousta lidí to vítala.

Nikdy jsme nikomu nelezli do zadku, nikdy jsme nikomu nedali peníze za to, že nás někde upřednostní.

Po dvanácti letech existence musím říct, že to tak bylo správné, protože neexistuje nic, za co bychom se měli stydět. Nikdy jsme nikomu nelezli do zadku, nikdy jsme nikomu nedali peníze za to, že nás někde upřednostní, nikdy jsme se před nikým nehrbili. Všechno jsme dělali metodou pokusu a omylu. Něco vyšlo, něco ne.

Co je tedy pro vás punk?

Ryba: Dělej si, co chceš, ale neomezuj při tom ostatní. Já se chtěl odmalička živit muzikou a podřídil jsem tomu celý svůj život. Teď se muzikou živím, a to je pro mě punk. Můžu si dělat, co chci. A revolta? Má smysl revoltovat proti něčemu špatnému, co lidi omezuje nebo jim ubližuje. Rozkopnout ale ráno v opilosti popelnici a řvát, že je to punk, je kretenismus, ne punk.

Lebeda: Punk si neoblékneš, punk nezahraješ, i když si to řada lidí myslí. Punk je v duši. Nevidím důvod, proč nutně revoltovat. Chci si své dny prožít co nejlépe. Není třeba kvůli tomu, že se cítím být pankáčem, za každou cenu proti něčemu protestovat. Když mě ale něco štve, samozřejmě se ozvu.

Ryba: Pro nás není punk revoluce, spíše evoluce. Jako kapela se například podílíme na sponzorování dětí nebo psích útulků. To je pro mě v podstatě revolta, protože to drtivá většina lidí nedělá. Jdeme proti proudu, přitom nikomu neubližujeme. Když můžeme pomáhat, tak pomáhat budeme. Až to jednou nepůjde, pomáhat nebudeme.

V dobách svých začátků jste mívali problémy s ortodoxním punkovým publikem, pro které jste nebyli dost punkoví. Změnilo se to?

Ryba: Změnilo se to výrazně. Zhruba do desátého roku existence se na většině našich koncertů objevil nejméně jeden divák, který byl oblečený jako ortodoxní pankáč a dával nám najevo své pohrdání. Většinou to byli mlaďoši, kteří se třeba dozvěděli od svého staršího bratra, že jsme kdysi byli v pořadu Eso na Nově a že je to pro punk nepřijatelné.

V posledních dvou letech se nám ale stává, že na koncertech potkáváme kluky, kteří mají křiváka, pod ním tričko značky Narcis, což je má módní značka, je jim patnáct šestnáct a říkají nám, že jsme legendy punku. Já jim trpělivě odpovídám, že legendy punku nejsme, nebudeme a ani bychom být nechtěli.

Proč?

Ryba: Protože jsme vždycky hráli obyčejné písničky.

Jak jste přišel k módní značce?

Ryba: Existuje už asi pět let. Není to žádná velká firma, vyrábím jen trička. Nechal jsem se inspirovat kapelou Blink-182, kterou jsem vždycky miloval. Viděl jsem na jejich příkladu, že lze módní značku a hudbu krásně propojit, tak jsem to udělal také. Nevede se mi tak, že bych si mohl koupit čtyři domy. Jelikož si ale loga na trička sám navrhuju, tak když potkám člověka v tričku Narcis, mám stejný pocit, jako když potkám někoho, kdo si zpívá naši písničku.

Vozíte ze svých pobytů na Bali domů písničky?

Lebeda: Vozíme. Naposledy jsme tam odletěli loni na Vánoce a vrátili jsme se v polovině února. Přivezli jsme asi sedm rozpracovaných nápadů, z toho tři byly skoro hotové písně. Skládá se tam úplně jinak než tady, protože nemáme žádné starosti. Vlastně jediné starosti, které tam máme, je nespálit se na slunci a včas se najíst.

Ryba: Nejvíce mě inspiruje tamní mentalita. Žijí tam lidé, kteří mají chatrč ze tří stěn, bydlí v ní s nimi koza nebo kráva, ale oni jsou od rána do večera rozesmátí od ucha k uchu.

Jídlo, pití, spánek a láska, to je to, na čem jim záleží.

Pokoušíte se to implantovat do svých životů v České republice?

Ryba: Ne, protože by to nešlo. Děláme to tak, že doma žijeme podle pravidel zdejší společnosti, tam podle pravidel jejich.