RECENZE: Bohumír Matal jako konstruktér barvy

Vzájemné propojení osudu a tvorby této legendy brněnského výtvarného života padesátých až sedmdesátých let se stalo hlavním tématem výstavy, jejíž koncepci připravila kurátorka Martina Šviková.

Matal se ve třiadvaceti letech stal nejmladším členem Skupiny 42, která rozvíjela téma soudobé civilizace a moderního města. Program formuloval esej teoretika Jindřicha Chalupeckého Svět, v němž žijeme, sepsaný v lednu 1940. Chalupecký v něm tvrdil, že drama člověka a městské reality je pro umělce dramatem záhady čelící zázraku.

V Matalových obrazech ze čtyřicátých let jsou pohledy na město, viděné jako výsek moderní reality, v něm se odehrávají příběhy lidí plných toužení, jež svědí jako uhry pod mýdlem. Matal vytvořil i jakousi brněnskou ikonu čtyřicátých let – obraz Stříhali dohola malého chlapečka, který vycházel z veršů, jež napsal jeho souputník ve Skupině 42, básník Josef Kainar.

Na Špilberku se podařilo shromáždit z galerií i soukromých sbírek řadu děl z Matalova raného období, které umělec kdysi s úspěchem představil na výstavě Art Tchécoslovaque 1938–1946, jež se uskutečnila zásluhou Josefa Šimy po válce v Galerii la Boëtie v Paříži, a také z brněnské výstavy v Domě umění, na níž měl v roce 1947 pětadvacetiletý Matal samostatnou výstavu obrazů doplněnou sochami Ladislava Zívra.

Rozlet zabrzdila padesátá léta, kdy autor zpočátku nesměl vystavovat, ale jeho ateliér v České ulici se stal místem bouřlivé výměny názorů na moderní umění.

Z diskusí vzešla skupina Brno 57, v níž vedle Matala působili Jánuš Kubíček, Vladislav Vaculka, Jan Novák, Ivan Ruller a teoretici Petr Spielmann, Zdeněk Kudělka a Jaromír Zemina.

Spielmann, který jako historik umění později udělal kariéru v západním Německu, definoval abstraktní tvorbu jako zachycení pocitů a emocí, které nelze dosáhnout nápodobou reality. Byl to i program Bohumíra Matala, což na výstavě dokumentuje soubor obrazů, na nichž se zářivé barvy propojují s geometrickým řádem. Kurátorka Šviková se při výběru soustředila právě tímto směrem, aby malíře představila jako „konstruktéra barvy“, jak zní i podtitul bilanční přehlídky na Špilberku.

Druhá část výstavy asi poprvé v tak bohaté míře mapuje Matalova díla sloužící k výzdobě architektury. Jeho pojetí abstrakce svádí k realizaci v moderních vitrážích, kde pestré barvy slunečního spektra rozzáří naplno přímé světlo.

Tyto kompozice v užitém umění jsou možná zajímavější než samy obrazy a prozrazují umělcův dekorativní talent.

Žel v mnoha případech jde o jeho fotografickou dokumentaci, protože realizace do architektury v Brně, Praze, Žďáru nad Sázavou, Ostravě, Košicích, Bratislavě a mnoha jiných městech se nedochovaly a mnohé bez náhrady zmizely v posledních pětadvaceti letech, kdy se nejednou s vodou vylévalo z vaničky i dítě.

Škoda jen, že část Matalovy výstavy je na chodbách Špilberku, což snižuje celkový estetický dojem. Obrazům, vitrážím i kresbám by více odpovídalo vzájemné propojení soustředěné do uzavřenějšího prostoru.