Proč jste se k vydání svého třetího řadového alba dostal až po osmi letech?

Vím, že je to nezvykle dlouhá doba. Po vydání prvních dvou alb v letech 2005 a 2006 jsem ale začal mít pocit, že se mi to dál nechce dělat stejným způsobem. Nelíbily se mi různé vlivy, tlaky a představy lidí, kteří se mi snažili říkat, jak to mám dělat a kudy mám jít. Nakonec jsem se rozhodl nechat to uležet a potom začít jinak.

Jak?

Jako za dávných časů, kdy jsem nebyl známý, nebyl jsem nikdo, ale přišel jsem do vydavatelství, nabízel svou hudbu a neměl při tom žádné iluze. Nepřemýšlel jsem o tom, jestli se album prodá nebo se budou písničky hrát v rádiu. Chtěl jsem prostě nahrát a vydat dobrou desku podle svého nejlepšího přesvědčení. Ta čistota mi v době po vydání prvních dvou alb v mé práci chyběla.

Opravdu jste na to potřeboval osm let?

Trvalo to déle, než jsem předpokládal. V mezičase jsem se ale hodně učil, postavil jsem si nahrávací studio, naučil jsem se v něm pracovat a samozřejmě jsem spoustu času věnoval své manželce a dvěma dětem. Když pak došlo na natáčení alba, stačil jsem si sám. Vyprodukoval jsem ho úplně sám, sám jsem nahrál všechny nástroje, každý tón a každý úder je můj. Vrhl jsem se dokonce i na texty, takže polovina z alba je mých. To považuji za největší osobní výhru.

Je pravda, že za texty jste byl v minulosti kritizován.

To je pravda. Ve většině případů jsem se obracel na renomované textaře, což bohužel ve výsledku nezafungovalo. Byla to jen spousta krásných slov a příliš velká poezie. Když vyšla skladba Do peří nefoukej, psali mi lidé, proč jsem začal fetovat. A tak jsem si nakonec začal texty pro nové album psát sám. Díky tomu jsem pochopil, jak velký vliv má na mou hudbu text, který si napíšu sám a jde přímo ze mě. V minulosti jsem své texty nedokázal dost docenit snad právě proto, že jsem se pak cítil příliš odhalený.

Na vašich prvních dvou albech nebyly písničky, které by bylo možné označit jako hity. Snažil jste se v posledních osmi letech nějaký cíleně napsat?

Mnohokrát jsem o tom vážně přemýšlel. Abych ale vzal ve studiu písničku Richarda Marxe nebo Lennyho Kravitze, vymazal z ní na mixážním pultu původní zpěv a do hudební linky nazpíval něco svého, to je mi proti srsti. Přitom to tak řada zpěváků dělá.

Také si trochu neskromně myslím, že na obou deskách potenciální hity byly, jen nedostaly prostor v médiích. To byl také jeden z důvodů, proč jsem pak osm let nic nevydal.

Jak jste tedy k psaní nových písniček přistupoval?

Vnímal jsem to tak, že je úplně jedno, jestli budou tvrdší, popové nebo jestli napíšu baladu. Osvobodil jsem se a psal jsem jen melodie, které přicházely přirozeně. Pro mě je hudba velké spektrum barev. Nehleděl jsem na nové písničky jako na něco, co musí být hit.

Ve vašich textech je evidentní vaše láska k rodině…

Ano, ona je pro mě hlavním zdrojem inspirace a velkou oporou. Vždycky když jsem v minulosti psal text, čerpal jsem z osobních pocitů a prožitků. Na první desce byla písnička Místo zázraků, má vzpomínka na místo, kde jsem vyrůstal, anebo píseň Pojd dál. Texty na novém albu vznikaly v období, kdy se v mém životě staly tak zásadní okamžiky, jakými byla narození mých dvou dcer a podobně. To se v nich muselo logicky odrazit.

Bylo vám dobře i při psaní textu písničky Buď mou spásou?

V ní je má deprese. Je hodně temná. Text jsem napsal po dvou probdělých nocích, kdy mi opravdu dobře nebylo. Nevěděl jsem najednou, kudy mám jít v hudbě dál. Všechno trvalo příliš dlouho a na mě to těžce dolehlo. Přemýšlel jsem o tom, jestli to, co dělám, má vůbec nějaký smysl, a věděl jsem, že mi nemůže pomoci ani má rodina. Nakonec jsem se z toho vypsal.

Měl jste tenhle pocit za těch osm let jenom jednou?

Kdepak, dostavoval se poměrně často. Skepse přišla dokonce i poté, kdy už byla deska nahraná. Myslel jsem si, že ze mě všechno spadne, ale najednou se dostavil pocit, že nahrávka není dost dobrá a stejně to nebude mít smysl.

Má profesorka ale vždycky říkala, že umělec se musí trápit. Tak to asi má tak být. Až teprve teď nashromážděný tlak ustupuje a silně cítím, že toto album je opravdu vydařené a že jsem na správné adrese.

Co bude dál?

Na podzim bychom chtěli vyjet s kapelou na klubové turné, abychom se připomněli a vyzkoušeli si, jestli za námi lidé najdou znovu cestu. A potom budeme hrát, kde jen to půjde. Nebudeme si vybírat, jsme muzikanti.