Byla práce pro Coldplay splněným snem?

Někdy se mi celá ta dvouletá spolupráce s Coldplay zdá jako sen. Nejen proto, že se najednou ocitám v situaci, kdy mě kontaktují lidé z celého světa, ve kterých rezonuje moje práce a kteří říkají, že jim moje kresby nějakým způsobem pomohly. Je to i sen skrze to, že celou dobu šlo o to, ponořit se hluboko do imaginace někoho jiného, naslouchat poezii a hudbě a převyprávět ji vizuálně tak, aby zůstala ve své podstatě stejně lidsky křehká a univerzálně srozumitelná.

Jak dlouhá cesta vedla k finální podobě zlomených křídel, která dominují obalu desky?

Byla to dlouhá, ale opravdu krásná cesta. Byly tam překážky i zádrhele. Ale byla tam také místa, kde jako by se celá krajina této poutě zalila světlem, kdy jsme já i Coldplay věděli, že jsme narazili na něco, co funguje a může promlouvat ke světu.

Při jaké muzice vlastně tvoříte?

Když tvořím, často potřebuji mít naprosté ticho. Bez toho mám pocit, že nemůžu dostatečně zaslechnout vlastní myšlenky, nebo že úplně přehlédnu něco, co je v podvědomí jenom takový šepot, ale je to důležité. V případě práce pro Coldplay jsem velkou část ticha nahradila neustálým posloucháním jejich alba Ghost Stories, které postupně vznikalo. Potřebovala jsem intimně porozumět tomu, o čem Chris Martin zpívá.

V jednom rozhovoru jste prozradila, že na zakázku pracujete velice sporadicky a nerada. Proč?

Zakázka znamená pravidla. A jsou to pravidla určena zvenčí. Takže je často jednodušší pracovat bez pravidel a pohybovat se jakýmkoli směrem uvnitř své imaginace. Zakázka od Coldplay pro mě ale byla zajímavá, protože na jednu stranu jsem se naučila navigovat tahle pravidla a na stranu druhou jsme společně objevovali, že ve výtvarném umění stejně jako v hudbě ta dimenze bez pravidel funguje nejlépe. Takže ve chvíli, když jsme se dohodli, že motiv křídel bude tím hlavním, byla mi dána naprostá svoboda v tom, co nakreslím uvnitř.

Míla Fürstová vytvořila obal nového alba skupiny Coldplay. Motivem jsou zlomená křídla. Foto archív Míly Fürstové

Míla Fürstová vytvořila obal nového alba skupiny Coldplay. Motivem jsou zlomená křídla. Foto archív Míly Fürstové

FOTO: Archív Míly Fürstové

Kromě leptu tvoříte technikou prolínání skleněných desek, díky níž docílíte téměř trojrozměrného efektu. To vás na tom přitahuje?

Vždy mě fascinovalo takové to vrstvení myšlenek, to, že skrze nějaký motiv zahlédnete třeba jen matně něco jiného, co se odehrává v další rovině. Má práce se sklem je fyzická realizace tohoto konceptu. Navíc je pro mě důležité, jakou roli hraje světlo, a to, že se práce fundamentálně mění podle toho, jak je nasvícená. Chci, aby v mých grafikách každý viděl něco trochu jiného, a jsem ráda, když se objeví i interpretace, které nenapadly mě samotnou.

Ve vaší práci se často objevuje motiv domu. Dlouhá léta žijete v zahraničí, je to podvědomá touha po jistotě, ukotvení a klidu?

Ano, motiv domu v mé prací může znamenat vše, o čem mluvíte. Zároveň je to ale symbol jakéhosi intimního prostoru. Interiér domu je pro mě jako interiér nás samých. Je to ohraničené místo, někdy uzavřené, někdy otevřené. A teď si uvědomuji, že v mých domech často třeba úplně chybí jedna zeď...

Mnoho let jste vyučovala na prestižní anglické dívčí škole, kam jsou posílána děvčata z velice vlivných rodin. Jaká to byla zkušenost?

Zajímavá. Bylo pro mě ctí, když si mě vybrali do pozice, kde mou hlavní rolí bylo inspirovat mladé ženy. Setkala jsme se tam s mnoha výjimečnými dívkami, a i přesto, že pocházely vesměs z velmi bohatých rodin, étos téhle školy byl vychovat z nich lidi pokorné, silné a vnímavé a rozvinout talent každé z nich.

Podařilo se vám prosadit se v Londýně, metropoli, kde tepe mezi umělci tvrdá konkurence. Pomohly vám píle a sebevědomí, anebo jste svému dílu jednoduše věřila natolik, že jste se na své cestě nenechala zviklat?

Můj manžel mi nedávno řekl, že nezná nikoho, kdo své práci věří tak jako já. Strašně mě to překvapilo, protože myslím, že u mě opravdu nejde o sebevědomí, ale spíš o to, že dělám to, co mě nesmírné baví a jsem za to každý den vděčná. Takže bych spíš přirovnala píli a sebevědomí, o kterých mluvíte, k nadšení dítěte, co si hraje a je naprosto pohlceno tím, co dělá.