Marylin Manson vznikli s cílem šokovat. Bylo to patrné už z názvu, kde se snoubilo křestní jméno sexuálního symbolu padesátých let s příjmením masového vraha. Takto byly vytvořeny pseudonymy všech původních členů kapely.

Podobně provokativní byla - alespoň v té době - hudba. Skupina se zaměřila na v té době velmi extrémní spojení brutální elektroniky s thrashmetalem, jaké produkovali Ministry, což je patrné na druhém albu z roku 1996 s velmi provokativním názvem Antichrist Superstar. Šokující byla i image hlavního protagonisty navazující na odkaz představitelů hororového rocku Alice Coopera a Kiss, ovšem doplněná o prvky sadomasochistického fetišismu.

O dva roky mladší třetí deska Mechanical Animals už ale ukazuje Mansona jiného, ovlivněného odkazem Doors, jejichž píseň Five To One později natočili, a Davida Bowieho z dob, kdy byl hubeným bílým vévodou.

Následující Holy Wood byla opět temnější s hororovými prvky a s politickými narážkami na smrt Johna F. Kennedyho i Johna Lennona. Také hudebně byla drsnější, ale ne tak jako Antichrist Superstar v duchu industriálního thrashmetalu.

Ačkoli ideově deska The Golden Age of Grotesque z roku 2003 ovlivněná výmarským kabaret navazovala na Holy Wood, nabízela mnohem přímočařejší hudbu s výraznějšími elektronickými rytmy, což bylo dáno příspěvkem multiinstrumentalisty Tima Skölda. Album se hned po vydání dostalo do čela žebříčku.

Návrat k důraznějšímu pojetí přinášelo album The High End Of Low z roku 2009. Zatím poslední deskou zůstává předloňský Born Villain přinášející ohlasy post punku a Bowieho.

Marylin Manson sice nepřekročil hranice vytyčené alby Antichrist Superstar, Mechanical Animals a The Golden Age of Grotesque, udržuje si však nadále svou kvalitu. Přispívá k tomu i tým spolupracovníků, mezi nimiž najdeme kytaristu a basistu Twiggyho Ramireze a hráče na klávesy Chrise Vrenu patřící do okruhu NIN či švédského multiinstrumentalistu Tima Skölda spolupracujícího s KMFDM a Shotgun Messia nebo bubeníka Gingera Fishe, jenž nakonec zakotvil u Roba Zombieho.

Kapele také pomohly povedené coververze, jichž za celou kariéru natočila přes patnáct. Zdařilé jsou především dekadentně znějící drsné verze elektronických písní jako Sweet Dreams od Eurythmics nebo Tainted Love od Glorie Jones, kterou proslavili Soft Cell, či Personal Jesus od Depeche Mode. Záběr byl ale širší, natočili i Lennonovu Working Class Hero.