RECENZE: Kasabian určují vývoj ostrovní scény

Název určila jeho délka. Kasabian pak před vydáním nepokrytě řekli, že rock umírá a oni jej drží při životě. Pokud se nad tento výrok povzneseme a vezmeme jej jako prvoplánový, je třeba uznat, že vznikla pozoruhodná nahrávka.

Kvinteto z Leicesteru na svém pátém albu nadšeně přijalo dar doby. V rockové hudbě je totiž vše dovoleno, a tak se parta kolem zpěváka Toma Meighana a kytaristy a hlavního autora Sergia Pizzorna rozhodla vykročit do všech stran. Ponechala si při tom schopnost dát skladbám písničkový tvar, a to jak po stránce melodické, tak aranžérské.

Retro zvuk alba je moderní, přesně tak, jak se to dnes na britské rockové scéně nosí. A týká se to všech jeho stylových názvuků.

Kasabian jsou výrazní v písničkách opřených o hru kytar i ve skladbách stojících na elektronických linkách. Deska je produkčně dotažená a po každé písničce se vkrádá otázka, jestli kapela bude schopna nabídnout ještě něco nápaditějšího. Zpravidla to tak je, protože 48:13 není postavena jen na dvou třech singlech a takzvané vatě pro doplnění. Je to plnokrevná nahrávka.

Kasabian se nechali inspirovat Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, pestrým albem skupiny Beatles, zvukovými experimenty a aranžérskou progresivitou Pink Floyd, synthpopovými formacemi osmdesátých let i world music či alternativním pohledem na věc. Frackovský hlas Toma Meighana to všechno vtahuje do devadesátých let, kdy britské popové scéně vládli Oasis. Možná právě jejich práci aktuálně Kasabian přebrali.

Bumblebeee je skvělá stadiónová skladba na úvod alba i koncertu, Stevie či Doomsday jsou písničky s chytlavými refrény, Treat má atmosféru šamanského tance, Eez-eh je taneční hříčka, která na první pohled vyhlíží jako žert, přitom je neodolatelná.

Nové album zachytilo jednoznačný záměr Kasabian postupovat dál. I v době, kdy progres na rockové scéně znamená v podstatě návrat do minulosti.