Pane Anko, co je na koncertování tak přitažlivé, že stále vystupujete?

Hudba je má vášeň. Nic jiného kromě vystupování před lidmi a přítomnosti mých dětí mi v životě nepřináší takové uspokojení.

Jako dítě jste mimo jiné zpíval i v kostelním sboru. Byla to dobrá pěvecká průprava?

Jednoduše mě to naučilo vokální a technické postupy, které jsem odkoukal od sbormistra. Dodalo mi to sebedůvěru. Všechno ostatní jsem se naučil během své následující kariéry.

V klubech a barech jste vystupoval již ve třinácti letech. Bylo v té době obvyklé, že tak mladí lidé veřejně koncertovali?

Ne, vůbec to nebylo běžné. Dostal jsem dar v podobě talentu ke zpívání a velmi energicky jsem ho využíval. Tenkrát neexistovaly televizní pěvecké soutěže pro mladé, jako je to dnes. A tak jsem zpíval, kdekoli jsem měl možnost, učil jsem se být co nejlepší a zjišťoval jsem při tom, co jsem zač. Všechno mi to začalo dávat smysl ve chvíli, kdy jsem si začal psát vlastní písničky.

Co byste dělal, kdybyste nebyl písničkář?

Nemám přesnou představu, ale bylo by to určitě v oblasti zábavy. Nebo bych následoval své novinářské ambice, které jsem měl. Začínal jsem totiž v jedněch místních novinách jako elév. Určitě by se to týkalo psaní a tvorby.

Prý jste svůj hit Diana napsal v šestnácti letech. Pamatujete si, jak vznikl?

Byl jsem mladý kluk, vyrůstal jsem v Kanadě a byl jsem zakoukaný do o tři roky starší teenagerky, což byl tehdy velký věkový rozdíl. Pracoval jsem v novinách, chtěl jsem být novinář. Psal jsem sedmdesát slov za minutu a skládal básně. Jedna z nich byla o Dianě. Poté, co jsem začal brát lekce hudby, jsem k ní složil hudbu a zpíval ji na večírcích. Mezinárodní hit se z ní stal, až když jsem se odstěhoval do New Yorku. Diana pro mě byla v tu chvíli inspirací.

Váš první singl Blau-WileDeveest-Fontaine ze září 1956 se neprosadil. Byl jste zklamaný?

Ne i ano. Byla to zvláštní písnička o městě v Africe, takže se s ní lidé nemohli ztotožnit. Ale já byl vděčný, že jsem poznal, jak to chodí. Z toho hlediska to byl úspěch. Stále jsem věřil, následoval jsem své sny a o několik měsíců později se stala hitem Diana.

Paul Anka vystoupil v Praze už v roce 1966.

Paul Anka vystoupil v Praze už v roce 1966.

FOTO: Václav Jirsa , Právo

Jaká byla vaše nejsilnější inspirace pro písničku?

Když mi Frank Sinatra řekl, že půjde na odpočinek, a já šel domů a napsal jsem pro něj písničku My Way.

V šedesátých letech vaše kariéra stagnovala. Co toho bylo příčinou?

V životě jste někdy nahoře a někdy dole. Stejné je to i v šoubyznysu. Já se na to ale díval jinak. Rostl jsem, přežíval. Britská hudební invaze ukončila v Americe hodně slibných kariér. Má však pokračovala. Žil jsem v Itálii, prodával dost desek, pak jsem žil v Los Angeles, kde jsem měl úspěch s kapelou The Rat Pack. Bylo vlastně přirozené, že se v šedesátých letech kvůli nástupu Rolling Stones a Beatles změnila podoba rádiového vysílání. Já si ale byl jistý, že mám solidní základ na to, abych mohl dále růst.

Hudba kolem vás se v čase vyvíjela. Zaujal vás nějaký hudební styl?

Ne, mám prostě rád všechnu hudbu. I když se každou dekádu mění, zajímá mě cokoli, co má vlastní integritu a kvalitu.

Jste ještě stále spolumajitelem hokejového klubu Ottawa Senators?

Nejsem. Já ten tým spoluzakládal a dovedl jsem ho do Ottawy. Potom jsem svůj podíl prodal. Dodnes jsem ale velký hokejový fanoušek.

Je ve vašem repertoáru písnička, která třeba není tak populární, ale je pro vás důležitá?

I když jsou písničky jako děti a všechny miluju stejně, existují takové, například Do I Love You nebo I’m Not Anyone, které měly jen mírný úspěch, ale já je hrozně rád zpívám. Hold Me Until Morning Comes je také jedna z mých oblíbených.

Hrál jste i v několika filmech a seriálech. Co vás přivedlo k herectví?

Byl jsem zvědavý. Nemyslel jsem si, že mám šanci se stát filmovou hvězdou, jenom jsem se chopil příležitosti, která se mi nabídla. Díky tomu jsem napsal titulní píseň pro The Longest Day, válečný film Darryla F. Zanucka. Hraní je koníček, který beru seriózně.

Píšete stále písničky?

Ano, píšu. Teď si užívám úspěch nové skladby Michaela Jacksona Love Never Felt So Good, kterou jsem pro něj napsal a která je na novém albu Xscape. Doufám, že mým dalším projektem budou písně, na kterých nyní pracuji. Pořád mě to baví.

Jak vznikla Live Never Felt So Good?

Vznikla ve stejnou dobu jako písnička This Is It, tedy v roce 1983. Dělal jsem tenkrát pro Sony Music projekt duetů, jehož chtěl být Michael součástí. Napsali jsme ji společně.

Co vás s Jacksonem svedlo dohromady?

Znal jsem léta jeho rodinu. Díky tomu jsem měl možnost s ním pracovat na svém albu duetů, což mě těšilo.

Spoluzaložil jste společnost Dilebrity Inc., která se zabývá digitální prezentací slavných lidí. Kdy myslíte, že se budou konat první koncerty, jejichž hvězdy budou přítomny pouze virtuálně?

Nedávno takto zpíval Michael Jackson na předávání cen Billboard Music Awards. Myslím ale, že to je cesta pro budoucnost. Abychom vydělávali, nezabýváme se pouze zesnulými hvězdami, ale rozličným způsobem užití digitální prezentace. Zatím nemáme konkrétní plány, teprve jdeme se společností na trh. Živé koncerty nikdy nemohou být tímto způsobem nahrazeny úplně.