Ivan Vyrypajev (1974) patří k nejzajímavějším autorům současné ruské scény. Hra Iluze z roku 2011 je překvapivě nedivadelní - čtyři herci sedí po celou dobu více než devadesátiminutového představení na scéně v půlkruhu v černých křeslech a vyprávějí divákům příběhy dvou manželských párů kolem osmdesátky, jejichž životy pomalu končí: Danny se Sandrou a Albert s Margaretou prožili zdánlivě ideální vztah plný vzájemné lásky a porozumění.

Teprve jak jednotliví protagonisté vrší příběhy svých postav na sebe, odkrývá se pozadí jejich vztahů a jistotu vystřídá nejistota. Záhy už vůbec není jasné, kdo koho miluje a dokonce ani to, co je to vlastně láska. Z kýčovitého melodramatu se stává zábavná i krutá hra s relativitou lidských vztahů, plná ironického humoru.

Kdo čekal klasické divadlo, byl možná zklamán. Na scéně se opravdu „jen“ mluví. Ale také hraje. Vyrypajev předepsal svou hru zhruba třicetiletým hercům. Režisér Eduard Kudláč ale do ní obsadil čtveřici zkušených hereckých osobností, jež se svým věkem zvolna blíží věku Vyrypajevových postav. A udělal dobře. Nedovedu si představit, že by se s jeho ironickým textem mohli úspěšně potkat herci bez nejen hereckých, ale především lidských zkušeností. V podání Martina Huby, Zuzany Kocúrikové, Dušana Jamricha a Božidary Turzonovové to byl ale herecký koncert, který z Vyrypajevova možná ne až tak brilantního či hlubokého textu udělal zážitek, který diváky bavil a zároveň nutil k zamyšlení nad otázkami velmi intimními a podstatnými.