Nekončící spory malíře El Greca o honoráře

Duccio tehdy přistoupil i na kuriózní podmínku, která mohla být zdrojem konfliktu. Zavázal se, že pokud dílo nebude krásné, mohou mu ho zákazníci bez náhrady vrátit. Hotová malba, která je dnes chloubou florentské Galerie Uffizi, se klientům líbila tak, že její předání i vyplacení peněz proběhlo bez komplikací. O tři století později malíř El Greco takové štěstí neměl.

El Greco čili Řek se narodil v roce 1540 nebo 1541 na Krétě jako Doménikos Theotokópulos a v malířském řemesle se zdokonalil v Benátkách a posléze v Římě. V Sixtinské kapli prý prohlásil, že kdyby Michelangelovy fresky odsekali, umístil by na uprázdněnou plochu něco lepšího. Výrok vyvolal poprask a El Greco raději zmizel do Španělska. Usiloval o přízeň krále Filipa II., který tehdy stavěl klášter-zámek El Escorial, nicméně neuspěl. Příležitost však našel v Toledu, kde se jeho mecenášem stal děkan katedrály Diego de Castilla, bratr kněze Luise de Castilla, s nímž se El Greco spřátelil v Římě.

V červenci 1577 podepsal šest­atřicetiletý malíř smlouvu se správci toledské katedrály na rozměrný obraz Kristus svlékán z roucha, považovaný za jeden z nejvýznamnějších v dějinách umění. Když byl po dvou letech s prací hotov, administrátor a budoucí toledský arcibiskup García de Loaysa Girón jmenoval architekta Nicoláse de Vergara a malíře Luise de Velasco jako odhadce, kteří měli určit cenu díla. Jejich posudek zněl na 227 dukátů.

El Greco si však přivedl jiné znalce. Jím pověřený sochař Pedro Martínez de Castaneda a malíř Baltasar de Castro Cimbrón dospěli k závěru, že hodnota malby je nevyčíslitelná, ale s ohledem na zlé časy by měla stát 900 dukátů. Čtyřikrát více, než nabídl zákazník.

Následovala ostrá výměna názorů a malíři dokonce hrozilo vězení, protože odmítal obraz vydat. Zástupci toledské katedrály se snažili ospravedlnit svůj odhad údajnými prohřešky, kterých se malíř na obraze dopustil. Nad hlavou Krista prý neměli vyčnívat žádné osoby a už vůbec ne biřici v helmách. Je to prý nedůstojné a skandální, protože nad nejsvatější osobou má být jen nebe. Za problematické byly označeny i tři Marie umístěné El Grecem v popředí obrazu, protože evangelia se o nich v této souvislosti nijak nezmiňují. Malíř slíbil, že vše opraví a přemaluje. Jenže...

Nedávno byl obraz Svlékání roucha z toledské katedrály restaurován a odborníci poprvé pomocí technologie infračervené reflektografie pronikli pod povrch finální malby. Restaurátor madridského Prada Rafael Alonso však žádnou senzaci nenabídl. El Greco navzdory slibům prakticky nic neopravil a nezměnil! Pouze trochu zatemnil tváře za Kristem, jako by tyto postavy byly ve stínu a jen na zářící tvář Krista dopadalo světlo z nebes.

Výši honoráře nakonec v arbitrážním řízení rozhodl stříbrotepec Alexo de Montoya. Malíř měl dostat 318 dukátů. Po všech sporech El Greco souhlasil. Ostatně nebyla to malá cena. Bohatě postačovala k ročnímu pronájmu luxusního bydlení v paláci markýze de Villena, které umělec v Toledu měl. Ale nebyla to cena královská. Habsburský panovník Filip II. zaplatil za malířův srovnatelný obraz Mučednictví sv. Mořice pro El Escorial 800 zlatých dukátů. A vůbec nejvyšší cenu za obraz, kterou El Greco kdy dosáhl, bylo 1200 dukátů za Pohřeb hraběte Orgaze, který je dodnes ozdobou kostelíka Santo Tomé v Toledu.

V 16. a 17. století bylo ve Španělsku běžnou praxí, že malíř odevzdal dohodnuté dílo a pak následovalo jeho oceňování nezávislými experty, kdy se umělec a zákazník postupně shodli na konečném honoráři. Proces se nazýval tasación, to jest odhad či ocenění, a porotci byli nazýváni tasadores. Systém fungoval poměrně spolehlivě, pokud však selhal, následovalo velmi složité právní jednání. Nejkřiklavějším případem byl spor El Greco versus bratrstvo církevního špitálu Nuestra Seňora de la Caridad v Illescas.

Illescas je městečko na cestě mezi Madridem a Toledem. Dvaašedesátiletý El Greco tam v červnu 1603 podepsal smlouvu na výzdobu špitálního kostela, což zahrnovalo práce malířské a sochařské a také architektonické úpravy interiéru. Umělec učinil dvě chyby. Závazně přislíbil, že práci dokončí do konce srpna 1604, kdy se v Illescas mělo konat velké církevní procesí. Pokud by zakázka nebyla hotova, snížil se honorář o 200 dukátů. A dále souhlasil s tím, že odhadce-tasadores určí pouze představitelé špitálu. Naivně tak vlezl do právní pasti.

El Greco práci odevzdal až o rok později než stanovila smlouva, a představitelé špitálu jmenovali dva odhadce, jejichž nezávislost byla sporná. Honorář za dvouletou práci stanovili v srpnu 1605 na 2436 dukátů (pro porovnání roční nájemné v domě, kde malíř v Toledu bydlel, bylo tehdy 175 dukátů). El Greco nesouhlasil a najal si právníka, který protestoval v Toledu před arcibiskupskou radou. Text stížnosti se nám dochoval. Mimo jiné se tam dočteme, že oceňování bylo udělané bez jakékoliv konzultace s malířem a porotci se vůbec nezajímali, kolik třeba stál použitý materiál. Protože zakázka byla podhodnocena a právník Alonso Narbono žádal jménem El Greca o novou komisi. A k překvapení všech mu bylo vyhověno. Noví odhadci vše ocenili na dvojnásobek špitálem stanovené částky.

Protistrana se nezalekla. Její představitel Antonio Suarez se v listopadu 1605 obrátil na toledského arcibiskupa dopisem plným výtek. Práce prý byla malířem a jeho pomocníky odvedena lajdácky a s použitím pouze velmi laciných materiálů. El Greco se také dopustil prohřešků vůči ikonografii. Osoby prosebníků pod pláštěm Panny Marie jsou oblečeny výstředně a kolem krku mají luxusní okruží, což je nevhodné pro instituci zabývající se charitou vůči nejchudším. Jeden z prosebníků (zcela vpravo dole) má dokonce tvář malířova syna Jorge Manuela, což působí jako skandální provokace. Ostatně mnohé prý bylo umělcem uděláno svévolně a v rozporu s dohodami, takže špitál musí zafinancovat úpravy.

Arcibiskupovi rádci ustanovili nové hodnotitele malíře Fernanda de Anuncibay a sochaře Juana Ruiz de Elvira, kteří se vypravili do Illescas, aby námitky prověřili přímo na místě. V lednu 1606 podali v Toledu zprávu, že vyslechli obě strany, prozkoumali projekty stanovené smlouvou, zkontrolovali kvalitu materiálu i použitou malířskou a řezbářskou techniku a způsob provedení zlacení. A prakticky ve všem dali za pravdu El Grekovi! Malíř a jeho pomocníci odvedli perfektní práci, a tak odhadci cenu zvýšili na 4835 dukátů.

Proces tím neskončil. Představitelé špitálu se obrátili na krále a papežského vyslance, takže v březnu 1607 proběhlo další hodnocení. Spory však El Greco už považoval za ztrátu času, peněz, i energie, takže 17. března s hořkostí v srdci souhlasil s konečným honorářem ve výši 2666 dukátů. A ono skandální okruží u prosebníků opravdu zamaloval – bylo znovu v plné kráse odhaleno až o 350 let později moderními restaurátory.

Dnes jsou El Grekova díla ve špitálu v Illescas místní raritou a kvůli nim sem zavítají turisté, kteří by se v městečku jinak nezastavili. Letos jich očekávají desetitisíce, protože Illescas se nadšeně přidalo k vzpomínkovému jubileu 400. let od malířova úmrtí (7. dubna 1614), které si letos připomíná celé Španělsko řadou rozsáhlých výstav a kulturní akcí.