Román je víc než životopisný obraz. Je pravda, že jste o něm uvažoval už v roce 1995, kdy jste psal román Faserland (Země vláken)?

Tehdy jsem o tom neměl žádnou představu. Začal jsem na něm pracovat až ve chvíli, kdy mi kamarád poslal Engelhardtovu fotografii, která je v knize popsána. Je na ní vyobrazen vyhublý muž s kamarádem. Zachycuje jakéhosi německého hipíka v Tichomoří. Idea napsat o něm vznikala pak během cestování, které jsem podnikl na Papuu-Novou Guineu a na Nový Zéland. Tam o jeho životě vznikla doktorská práce.

Vznikl román o člověku, který chce svobodně žít. Je to i vaše téma?

Chtěl jsem zachytit život reálné postavy, která se snaží v jisté době z onoho sevření uniknout. Stává se z ní nudista, vegetarián, šestnáct let se živí výlučně kokosovými ořechy. A chce stvořit vlastní náboženství. V Německu na konci devatenáctého století existovalo mnoho ezoterických nauk. Jedna pojednávala o tom, že by lidé měli žít nazí, jiní se měli živit pojídáním světla. Všechny jsou zachyceny v knize s jistou komikou. Chtěl jsem ukázat, že v zárodku každé utopie je něco, co vede ke zkáze a k velkým zločinům, zachytit napětí mezi světem na konci devatenáctého století a člověkem, který postupně zešílí a zcela změní svou psychiku. Přestože pochází z prostředí, kde neexistuje žádný humor, mění se vše v komedii.

Ovšem s krutým ponaučením. Engelhardt se z volnomyšlenkářského vegetariána odmítajícího nacionalismus a rasismus stal antisemitou. Jak vysvětlit tu proměnu?

V jeho postavě jsem chtěl vytvořit jakousi paralelu s němectvím. Antisemitismus v románu, který mu připisuji, je určitý typ ponížení. Je to dobře vidět na tom, že když se někdo živí jenom kokosem, nutně zešílí. Co se děje s tělem fyzicky, děje se i mentálně. Navíc proměna, ke které dochází, je v nějaké podobě zakořeněna v dobové podstatě němectví.

Proč jste zvolil vyprávění formou připomínající zápisy starých letopisů?

Myslím si, že to se starými kronikami nemá nic společného. Spíš jsem se snažil ve slovesném tvaru, který používám, dát najevo jistý odstup od toho, co se ve skutečnosti dělo. Zní to trochu ironicky, ale zároveň to tak nesmí vyznít. Je to vlastně snaha popsat, že se v životě děje něco špatného a že by to tak nemělo být.