Vaše povídka s názvem Cesta vypráví o dívce, která musí přijmout rozporuplnou postavu svého otce. Nakolik jste vycházela z vlastních zkušeností?

Podezření z autobiografičnosti se zřejmě spisovatelé nikdy nezbaví. Často na čteních vysvětluji, že to, co stojí v textu, nemusí vůbec vycházet z autorovy vlastní zkušenosti. Tentokrát to ale tak je. V příběhu zpracovávám svůj a sestřin společný zážitek návštěvy otcova hrobu. Zadání znělo totiž cesta a tato naše cesta pro mě byla za několik posledních let tou nejdůležitější.

Všichni autoři souboru se vzdali honoráře a výdělek z projektu půjde humanitární organizaci ADRA. Jak celý počin vnímáte?

V tomto případě jako nápaditou akci s výborným výsledkem. Nezbývá než popřát knize, aby se i dobře prodávala, aby byl výnos pro Adru a její projekty dostatečný.

Vaše kniha Žítkovské bohyně o léčitelkách z oblasti Bílých Karpat získala Cenu Josefa Škvoreckého a čtenářskou cenu Magnesia Litera, ale kromě toho je také velmi prodávaná a čtená. Překvapil vás ten úspěch?

Po Gertě Schnirch, která rezonovala jen v úzkém kruhu zájemců o historii a pamětníků, to bylo nečekané. Nemá asi smysl dodávat, že nic jako úspěšný titul při samotném psaní nelze plánovat. Zpětně si říkám, že na tom má snad největší zásluhu právě to, co někteří publicisté také nejvíc kritizují: provázanost faktografie a fikce.

Vaše knihy provází právě pečlivá příprava a rešerše. Je to způsob psaní, který vám vyhovuje, a budete se jej držet i do budoucna?

Ano, našla jsem si jakýsi modus operandi ve shromáždění faktografického materiálu, který mi pak pomáhá ve stavbě příběhu. Realita, hlavně historie a její zamlčované části, mě fascinuje. Obávám se, že realita minulého století často předstihuje i fantazii. Tu mou každopádně ano.

Žítkovské bohyně se nedávno dočkaly překladu do ukrajinštiny. Nakolik toto téma rezonuje v zahraničí?

Zatím vyšla první ze sedmi připravovaných jazykových verzí, první byla právě ta ukrajinská. Venku je teprve dva týdny. Ale ze zahraničních čtení na univerzitách nebo v Českých centrech mám zatím dojem, že to téma zaujímá podobně jako u nás. Hlavně v zemích bývalého komunistického bloku, kde mají podobnou zkušenost, a takový příběh jim tedy není cizí.

Podle Bohyň vzniklo divadelní představení a také se chystá film. Co od něj očekáváte?

Divadelní hra ve Zlíně je báječná, i když jsem neměla žádná očekávání a do průběhu prací jsem nezasahovala. Režisér Dodo Gombár to pojal s velkým respektem k předloze i k bohyním samotným. A také na filmu se pracuje, v současné chvíli je hotový scénář, do něhož jsem ale taktéž nemluvila.