Ondřej Brzobohatý: Nabyl jsem dojmu, že všechno je možné

V mezičase jsem se podílel na mnoha projektech, z nichž mnohé nebyly hudební. Před dvěma lety jsme dali s kluky z Ježkovy konzervatoře dohromady kapelu, s níž jsme začali hrát po klubech i na recepcích. Za nějaký čas mě ostatní začali hecovat, abych nahrál album, které by dalo základ našemu vlastnímu repertoáru.

Intenzivně jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že to není marný nápad. Pustil jsem se tedy do práce a řekl bych, že v posledním roce jsem byl autorsky velice plodný. Měl jsem spoustu různých inspirací.

Samozřejmě. Dá se dokonce říct, že jsem od něho tak trochu opisoval, čímž mám na mysli zejména inspiraci metaforami. Jsem nadšený z toho, jak píše a jakým způsobem o textech přemýšlí. Vlastně mi spolupráce s ním dala odvahu se do textů vůbec pustit.

Michal neustále píše a píše kdekoli, v jednom kuse. Má u sebe zápisník, do kterého si pořád něco zaznamenává, také v něm škrtá a přepisuje.

Mnohokrát jsem mu koukal takříkajíc přes rameno a sledoval jsem, jaké výrazy škrtá a jak pracuje se slovem.

To máte pravdu. Začal jsem také hodně číst a vrátil jsem se k poezii, která mě jako dítě bavila víc než próza. Byl jsem vlastně permanentně ponořený v poezii, což mě nakonec k mým vlastním textům také dovedlo.

Nabyl jsem totiž dojmu, že všechno je možné. Měl jsem k tomu navíc i svobodu a lásku.

Beru to jako kompromis. K mým zpěvovým linkám není vždycky snadné napsat dobrý český text. Některé jsou velice – řekněme – anglosaské. Narážel jsem třeba na okamžiky, kdy jsem si řekl, že už v textu nemůžu opakovat slovesa, protože to v rámci poetické složky není hezké ani správné.

Texty pro mě byly hotové ve chvíli, kdy jsem s nimi byl básnicky spokojený a současně se mi dobře zpívaly. V osobní rovině musely vždy vyjadřovat to, s čím jsem je začal psát.

Základním je asi funky. Mám rád, když jsou písničky vystavěné na dobré rytmice, tedy na hře baskytary a bicích. Je to v každé skladbě. Mám ale v hudbě rád i harmonické zákruty, které posluchač nečeká, a miluju melodii.

Ve skladbě Vietor je jeden pro mě krásný harmonický moment, kdy přejde do akordu, který je překvapivý. Když jsem to zahrál klukům z kapely, byli jím zaskočeni, ale líbil se jim.

V písničce Markýza andělů byl zase původně refrén jenom o třech akordech. Asi po týdnu mě však přestal bavit, a tak jsem ho trochu zkomplikoval dalšími akordy, protože mi šlo také o to, abych z toho měl i pořádnou hudební radost.

Neznal jsem ho osobně, ale znal jsem jeho hlas a líbil se mi jako interpret. Měl jsem dva tipy, buď jeho, nebo Ivana Táslera z IMT Smile. S Peterem jsem se bez problémů domluvil, navíc mi přišel pro tu písničku přece jenom vhodnější.

Ivan Tásler je mi sympatický nejenom jako skladatel a zpěvák, ale také jako producent. Žánrově se mi líbí o něco víc než Peter Cmorik, který mě zase víc baví jako interpret. Říkal jsem si, že když se Vietor, ke kterému jsem napsal i slovenskou část textu, nebude líbit Peterovi, nabídnu ho Ivanovi. K tomu ale nedošlo.

V pondělí 12. května pokřtíme album v pražském Lucerna Music Baru a potom budeme pokračovat v turné. Plánujeme i vystoupení na několika letních festivalech a budeme hrát samozřejmě v klubech.

Uvidíme, jaký bude na desku ohlas a jaký o nás bude zájem. Osobně bych byl rád, kdybychom hráli co nejvíce.