Jeho osobitá poetika s akcentem na výtvarnou podobu inscenace slibovala na fenomén první světové války pozoruhodný pohled. Už proto, že jako rodilému Texasanovi je Wilsonovi tato válka něčím stejně cizím jako nám texaské boje proti španělsko-mexické nadvládě.

Výsledek, který nabídla veřejnosti činohra ND na středeční první premiéře, bohužel potvrdil pouze to, že Wilsonovi je téma prvního panevropského konfliktu opravdu vzdálené. Vzniklo scénické leporelo popisující první světovou válku těmi nejočekávatelnějšími banálními výjevy ve stylu naučného programu pro jubilejní výstavu. A to přesto, že libreto vychází z velkolepé Krausovy fresky Poslední chvíle lidstva a Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka.

V jednotlivých obrazech oddělovaných černou oponou tak před diváky defilují kameloti oznamující zastřelení arcivévody Ferdinanda, švejkovské odvody branců, vlak na frontu a posléze i z fronty, vojenské kasino se servírkami měnícími se v prostitutky, lazaret apod.

To vše komentované diskusemi Optimisty (Václav Postránecký) a Pesimisty (Vladimír Javorský) a z propadla vyjíždějící postavou Času (Soňa Červená) tu a tam sdělující ne vždy čitelné informace. Základní problém inscenace tak tkví v libretu, jež nabízí pohled na válku velmi zjednodušujícím a popisným způsobem.

Režisér Wilson, v jehož poetice text nehraje prakticky žádnou roli, samozřejmě tuto skutečnost neřeší a soustřeďuje se na tvorbu stylizovaných obrazů. Bohužel ani v tomto směru nenabídla inscenace nic, co bychom od něho už neznali: opět jsou tu šklebící se bíle líčené obličejové masky, přísná pohybová stylizace, siluety postav proti nasvícenému horizontu, atmosféra budovaná hudbou Aleše Březiny, která tentokrát vychází z kabaretně-cirkusového orchestrionu střiženého duchem filmových grotesek. Nové je použití filmových dotáček a triků, ovšem ve značně ilustrativní podobě, a permanentní smích, který postavy vyluzují jako interpunkci za každou pronesenou větou, případně místo ní. Inscenátoři v čele sWilsonem slibovali scénický kabaret – k němu má inscenace možná nakročeno, ale zůstalo u prvních váhavých krůčků.

Očekávaný smích zazníval na premiéře jen velmi vzácně. A mohl to být smích groteskní, děsící i osvobozující, protipól hrůz válečného běsnění.

O významu a podobě konfliktu, který zásadně a nevratně změnil evropský svět, se diváci Wilsonovy inscenace nedozvěděli nic. Viděli jen další z jeho jistě vnějšně působivých, leč sériově vyráběných kousků, z těch v Praze předvedených zjevně nejslabší. Škoda. Téma by si bylo zasloužilo myšlenkově hlubší i divadelně nápaditější zpracování.

A vzhledem k nákladnosti tohoto wilsonovského výprodeje by bylo načase uvažovat, zda napříště nepozvat režisérskou osobnost, která by činohru ND obohatila jiným, aktuálnějším pohledem na divadlo.

1914
Námět: Soňa Červená a Aleš Březina, libreto a dramaturgie: Marta Ljubková, režie, scénická výprava a koncept světelného designu: Robert Wilson, kostýmy: Yashi, hudba: Aleš Březina. Premiéry 1. a 2. května, Stavovské divadlo, ND Praha

Celkové hodnocení: 45 %