Vaše výtvarné zaměření se označuje jako imaginativní malba. Co to ale znamená v jednadvacátém století?

Význam je stále stejný. Představivost, obrazotvornost, fantazie. Jen v průběhu života se mění zdroj motivace a inspirace. Pokud neděláte jen rutinu a u malování přemýšlíte, tak je na něm úžasná a dobrodružná ta nekonečná možnost hledání a změny. Přináší to sice neustálý neklid a jsou s tím spojené chvíle vyčerpání a nespokojenosti, ale přijdou i momenty opravdového pocitu štěstí.

Ráda malujete v noci, přesto jsou vaše obrazy hezky barevné. Lze v noci lépe snít?

Pozdní čas na práci je u mě odjakživa propojen s duševní očistou a soustředěním. V noci se propracovávám k duši dne. Obrazy ale dokončuji vždy za denního světla. Moje předchozí malby byly spíše monochromní, ale už více než pět let mě motivuje barva a její energie mě zpětně dokáže nabíjet.

Žijete mezi Prahou a Brnem. Kde je v životě umělců více řevnivosti a kde naopak větší solidarita?

Snad právě proto, abych tyto situace až tak nevnímala a nemusela je prožívat, jsem si zvolila kočovný způsob života. Spousta akcí a vernisáží mě sice mine, ale já bych to stejně nestíhala. Praha mě nikdy nepřestane okouzlovat, Brno je mé rodiště. Doma se cítím být v obou městech. V Brně pracuji pro Sdružení Q, kde se setkávají výtvarníci, hudebníci, herci a spisovatelé. V Praze jsem ve Sdružení pražských malířů. Máme za sebou na obou místech slušnou řadu dobrých i výborných výstav, na řevnivost není čas. I když, ne že bych to neznala. Ale v práci a snažení je naše spasení….

Jak to dnes vypadá s podmínkami pro umělce na volné noze?

Jsme perfektním zrcadlem ekonomických krizí a změn. Umění je u nás zařazeno pod OSVČ, takže jako malířka vlastně vyrábím zboží, které si po zakoupení nikdo nemá možnost odečíst z daní, což bývá pro podnikatele občas demotivující. Přesto má moje profese úžasné plus v absolutní svobodě. Nějaký čas jsem učila, ale nepřineslo mi to osobní klid. Asi jsem založením sólistka. Lepší je bojovat o svoji existenci a mít pár přátel.

Malování jste obětovala všechno, rezignovala jste i na rodinu. Když se ohlédnete zpět, zvolila byste si tuto cestu znovu, nebo by z vás byla raději tenistka, jak si představoval váš otec Jindřich Höhm, špičkový tenisový trenér?

Malování je pro mě odjakživa na prvním místě. Je to cokoliv jenom ne obětování – je to nádherná posedlost. Přesně víš, proč se trápíš nebo raduješ. Naopak s lidmi je to často, jak se říká, vošajstlich. Jsem šťastná, když mi práce jde a baví mě. A upřímně řečeno, ani příliš slávy ani příliš neúspěchu neprospívá. Tenis bych dnes už závodně nehrála a táta by ze mě měl snad radost jako z malířky. Jsem moc ráda, že jste ho připomněl.