Zásluhou jeho současné ředitelky Hany Jirmusové-Lazarowitz a jejích již zesnulých spolupracovníků Rakušana Gerwalda Sonnbergera a Američana Serga Sabarského se podařilo ze zdevastované historické budovy vybudovat mezinárodní galerii s neopakovatelnou atmosférou, která od roku 1993 každoročně nabízí sezónní výtvarné akce trvající od jara do podzimu.

Stálou expozici, připomínající (zejména dokumenty) pobyt Egona Schieleho v Českém Krumlově před první světovou válkou, doprovázejí letos tři samostatné výstavy – pocta ke stému jubileu narození básníka a výtvarníka Jiřího Koláře (výročí bude v září) a dvě bilance žijících tvůrců českého a rakouského umění, šestapadesátiletého Guntera Damische a dvaasedmdesátiletého Jiřího Sopka.

Jiří Kolář chtěl kdysi osvobodit poezii od zavedených pravidel a dostal se až k básni-obrazu a odtud ke koláži. V Českém Krumlově je představen tím, čím se nejvíce proslavil: výtvarnými kreacemi, vytvořenými pomocí nůžek a lepidla.

K nejslavnějším nápadům patří jeho hry s reprodukcemi obrazů starých mistrů, kterých najdeme v Schieleho centru bezpočet, nebo prostorové objekty, z nichž asi nejzajímavější je na výstavě busta staroegyptské královy Nefertiti polepená natrhanými kousky bankovek.

Do umění Jiří Kolář vstoupil jako člen Skupiny 42, ale mezinárodní renomé získal v Paříži, kde se po podpisu Charty 77 trvale usadil. Propagační grafiku si tehdy u něj objednalo i Muzeum Louvre.

Vždy prorocky tvrdil: „Od Bílé hory někteří Češi emigrují, protože český prostor je jim malý hlavně nesnesitelnou netolerancí.“ Pocta velikánovi, na jehož odkaz by se nemělo zapomenout, se nesporně povedla.

Gunter Damisch, druhý vystavující, patří mezi současné rakouské expresionisty. Jeho obrazy diváka upoutají až křiklavými kontrasty, ale zaujme i barevně nenápadnými abstraktními dřevoryty velkých rozměrů, které vznikají soutiskem několika matric. Prázdné plochy oživují otvory se zubatým ostřím. Není to vlastně nic opticky efektního, ale v souhrnu dílo vytváří výtvarně působivé celky. Damisch učí jako profesor grafiku na Vídeňské akademii a v Českém Krumlově jsou zastoupeny i práce jeho studentů.

Možná nejpůsobivější z trojice výstav je bilance Jiřího Sopka, klasika českého figurativního malířství. Zaujme díly ze 70. a 80. let, kde postavy v obrazech se zvláštním humorem komentují obecně lidské vlastnosti i mezilidské vztahy. Člověk se v nich občas mění v poddajnou loutku a neznámý loutkoherec s ním sehrává grotesku, kde banální událost dostává až rozměr skandální absurdity.

Sopkův svět není složitý. Jsou mu vzdáleny filozofické úvahy i české tíhnutí k mystice a imaginativnosti. Plochy zaplňují jednoduché figury, obyčejné situace, prostá gesta, pár atributů, ale toto vše je vytvořeno s obrovskou malířskou eruptivností.

V barevném souzvuku jednoduchých forem je Sopko zcela osobitý. Ostatně někdy tvoří jen proto, aby vyjádřil lidskou pohodu nebo aby na modrém poli moře nechal zazářit žlutou tečku a neopálená prsa lenošící dívky. Sopko náleží ke špičce evropské poválečné figurace, což právě ve zvláštním prostředí Schieleho centra zazní velmi přesvědčivě.

Zajímavostí jeho retrospektivy jsou návrhy na nástěnné malby pro barokní zámecký sál v Týnci u Klatov a gobelíny, utkané podle Sopkových obrazů. A také on, stejně jako Damisch, má na výstavě práce svých studentů z pražské Akademie výtvarných umění.

Jiří Kolář: Ostatky ráje
Jiří Sopko: Čas v obrazech
Gunter Damisch: Kosmologie
Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov, do 28. října, denně kromě pondělí 10–18 hodin

Celkové hodnocení 80 %