Kdo je z vašeho pohledu Čecháček?

Na albu Praxe relativity jsem měl písničku Mindráček, a jak známo, Čecháček a Mindráček jsou kamarádi do deště. Trochu to na sebe navazuje. Čecháček je Čech s mindráčkem, který rád stojí v pozadí, rád se zlobí, poukazuje na to, že dříve to bylo lepší. To je jeden typ. Ten druhý je naopak takříkajíc vyčůraný. Pokouší se hledat skulinky v systémech a vymýšlí, jak by na tom mohl vydělat a benefitovat tak, aby to bylo dobré pro něho, ne pro ostatní.

Myslíte si, že u nás lidé mají vážně pocit, že za komunistů bylo lépe?

Když zpívám, že každý Čecháček by chtěl žít za totáče nebo že je někdo barbína či všichni jsme stádo prasat, nikdy nemyslím celou společnost. Na nové desce je každá písnička portrétem nějakého typu čecháčkovství. Jsou mezi nimi i ti, kteří se nostalgicky ohlížejí do minulosti, protože nejsou ochotni hledat pravé příčiny svých problémů. Často jsou v nich, ne v době, ve které právě žijí.

Jsou problémy, o nichž zpíváte, pouze problémy naší společnosti?

Většina typů lidí, o kterých zpívám, je určitě i v jiných evropských zemích. Já ale vycházím z toho, co jsem odpozoroval kolem sebe, co jsem viděl a čemu jsem se nemohl vyhnout. Nechtěl jsem nahrát koncepční album, ale najednou jsem měl napsaných osm písniček a šest z nich bylo na téma čecháčkovství. Viselo to ve vzduchu a automaticky došlo k tomu, že jsem o tom začal psát.

Co je pro naši společnost nejnebezpečnější?

Asi nostalgie za starými časy. Řada z nás zavírá oči i paměť před tím, jak to u nás za totality bylo. Osobně si myslím, že komunismus jako takový není špatná myšlenka. Jak byl pojat před sametovou revolucí u nás, s ním ale nemělo mnoho společného. Byla to spíš totalita a diktatura. Je podle mě špatné, že u nás žijí lidé, kteří by kvůli sociálním jistotám byli ochotni zase strčit hlavu do oprátky, nechat si vzít svobodu slova i projevu. Jistě, současná politika je prohnilá a spousta lidí se tu nemá moc dobře. To ale ještě není důvod vzdát se svobody.

Pokoušel jste se lidi ve špatné sociální a ekonomické situaci pochopit?

Pokouším se. Myslím si ale, že bída a nejistota u nás byla i tenkrát. Možná řadu lidí naštvu, ale myslím si, že spousta těch, kteří na tom nejsou dobře, by se měla víc snažit. Každý je zodpovědný za to, v jaké situaci se ocitne.

Na vašem albu se objevuje i písnička o nacionalismu. Jak nahlížíte na něj?

Podle mě je nebezpečný, tím spíš, když se o něm nemluví otevřeně, jen jednou za čas, když se zrovna jako problém vynoří. Když se člověk podívá na současné dění na Ukrajině, je jasné, že nacionalismus může eskalovat do velmi ošklivých podob. V Čechách je to poměrně mírné, ale neznamená to, že se to nemůže změnit.

Ve vašich textech převládají příběhy. Vyhýbáte se záměrně lyrickým textům?

Nevím, jestli bych vůbec uměl takový napsat. Pro mě jsou důležité charaktery. Dříve jsem studoval scenáristiku a neustále jsem byl veden k tomu, aby scénáře měly příběh a nečekané zvraty. V průběhu studia mi ale došlo, že je to jenom obal, protože když člověk nemá v příběhu zajímavý charakter, nebude z toho ani zajímavý film. Nikoho nebudou zajímat šokující zvraty, když se nedokáže s postavou sžít nebo k ní naopak nebude cítit averzi. Stejně to mám u písňových textů. Nejdůležitější je pro mě charakter. Proto jsou mé písničky vlastně jakýmisi portréty.

Proč jste nahrál písničky s kapelou a bez ní?

Být na pódiu s kapelou – a hrát jen sám s kytarou proti sálu plnému lidí jsou dvě zcela jiné disciplíny, dva rozdílné zážitky. I přesto, že hraní s kapelou je super a nabíjí mě energií, sólové hraní má určité kouzlo, které hraní s kapelou nemá. Za těch sedm let, co jsem Xindlem X, jsem zatím nepřišel na to, co mě baví víc. Proto se držím obou variant. A přišlo mi správné, aby obě zazněly i na novém albu.