Nářez Sylwie Chutnikové z Varšavy

Mladé vdovy, které nevědí, jak dál. S málo prostředky, když se každému zvyšuje nájem, ceny potravin, o hadrech na sebe nemluvě. Tak se prostě bere, kde co je. Hlavně se ale člověk musí pomstít. Za smrt snoubence, za pokus o znásilnění, což se mladičké Halině přihodilo. Soused, který násilníka vyrušil, ji, zkroucenou bolestí a ponížením jako hadr, jen beze slova překročil.

Tak se u hrobu zpovídá ze samoty a zoufalství. Nejvíc sedí doma a píše na netu falešné komentáře. A večer vyráží do ulic, aby se porvala, aby zmlátila potenciálního násilníka. Člověk přitom pocítí uvolnění, ze svalů mizí napětí.

Je to rozkoš, cosi jako dlouhé protahování nebo orgasmus. S jediným vědomím: jen pomsta tě osvobodí; životní pravda, kterou nenajdeš v novinách. Říká se to jen „zasvěceným“, sdělují si ji oběti mezi sebou.

Chutniková (1979) je jednou z výrazných postav současné polské prózy a je jen dobře, že se s ní český čtenář může seznámit. Je také zakladatelkou a předsedkyní nadace MaMa, která se zabývá postavením a právy polských matek. Je to její čtvrtý román, pokaždé vyprávěla příběhy žen, mladých maminek.

Pro člověka, který zná Varšavu, má próza jinou vůni. Čtvrť Mokotov, kde se hrdinky pohybují, groteskně spojuje „socialistické“ paneláky, zahraniční ambasády, vily i zákoutí bezdomovců. Každá ulice, kterou zmiňuje, má v próze svůj význam. Její jazyk je obrazný a hrdinky, plasticky vykreslené, to nejsou žádné blbky. Vadí jim, že dneska všichni píšou, jako kdyby neznali nic z gramatiky, jako by byl jazyk „nějaká děvka k pronajmutí“.

Bolestných problémů mladých vdov, ale i dopad vítězství developerů, kteří ničí starou Varšavu, parky a stavějí nové „krabice“, vidí Chutniková dost. A ostře protestuje. Je to její další román bořící tabu a bouřící vlny poklidného rybníka středoevropské prózy.