Článek
Jeden z největších spisovatelů světa, Charles Dickens, autor mnoha legendárních románů, jako Oliver Twist nebo Vánoční koleda, byl ženatý a měl deset dětí. Většina čtenářů si ho nejspíš vždy představovala jako starosvětského, poněkud nudného Angličana.
Jen málokoho by napadlo, že tento ve skutečnosti velmi charismatický muž se na vrcholu své kariéry v polovině 19. století zamiloval do mladší dívky, herečky Ellen Ternanové. Pro tehdejší prudérní Anglii to ovšem bylo veřejně nepřijatelné a vlastně skoro nepředstavitelné. Dickens tedy svůj vášnivý vztah až do své smrti tajil. A jeho mladá láska, živá voda a múza, musela zůstat neviditelnou a ukrytou jen „mezi řádky“.
„Ellen Ternanová a její tajná minulost ve mně vzbuzovaly hluboké pohnutí. Je to příběh o ženě, která v sobě dusí vzpomínky na bývalý vztah, jenž ji poznamenal navždy, a nemá možnost o nich s nikým hovořit,“ říká o příběhu Fiennes, kterého po režijním debutu Coriolanus oslovila s nabídkou na zfilmování knihy producentka Gabrielle Tanaová.
Scénáře se ujala Abi Morganová (Stud, Železná lady), která tvrdí, že pracovat s režisérem, který je zároveň hercem, je velmi vzrušující: „Každou chvíli se zvedne ze židle, dodává jednotlivým větám pohyb a gesta, rozehraje celou místnost. Náš proces psaní to výrazně ovlivnilo. Ralph dokázal každou scénu vizualizovat a chápal, jak bude vypadat před kamerou. A také uměl skvěle škrtat, protože ví, jak málo herci ve skutečnosti potřebují.“
Oba spolupracovali i s autorkou literární předlohy Claire Tomalinovou, kterou na osudu Ellen zaujalo především to, že po Dickensově smrti dokázala začít nový život. „Stala se dámou, vydávala se za ženu o deset let mladší, vdala se a vybudovala si nový svět. Odmítla být neviditelnou navždy,“ říká Tomalinová.
Režisér i herec
Fiennes původně hlavní roli hrát nechtěl, ale nakonec ji přijal. „Pro mě byl Dickensem vždycky Ralph a šlo jen o to, jak ho přesvědčit. Při práci na scénáři jsem mu stále říkala: ‚A teď půjdeš tam a budeš dělat tohle…,‘ jako by už tu roli hrál on. Pořád namítal: ,To není jisté.‘ Pak jsem přišla na to, jak ho vyprovokovat: ,No dobrá, Daniel Day-Leis by v té roli byl taky skvělý,‘“ vzpomíná s úsměvem scenáristka.
„Dlouho jsem se nemohl rozhodnout,“ přiznává Fiennes. „Ale po několika měsících práce na scénáři jsem věděl, že tomu pokušení prostě neodolám.“
Jeho filmový Dickens je muž posedlý hektickou energií. Nejenže si k manželce a deseti dětem pořídí ještě milenku, ale současně dodržuje přísný režim každodenního psaní, který dokáže skloubit s prací novináře, herce, divadelního režiséra, společenského aktivisty a lva salónů.
Kristin Scott Thomasová v roli matky mladičké herečky.
„Svým způsobem mi právě tohle asi pomohlo, protože organizovat lidi a míchat se do všeho je velmi dickensovské,“ říká Fiennes.
Jako režisér prý byl velmi náročný. „Nic nenechá jen tak být, nikdy vám nedovolí vybrat si snadnější možnost. Natočí klidně 15 až 20 opakování záběru, než je spokojený,“ říká představitelka Ellen, herečka Felicity Jonesová.
Kristen Scott Thomasová, která hraje její matku, pracovala s Ralphem Fiennesem už potřetí od doby, co sama byla jeho filmovou láskou v dramatu Anglický pacient. „Nechat se od něj režírovat mě bavilo stejně jako s ním hrát. Mám úctu k tomu, co dokáže. Dovede všechno držet na svém místě a přitom zůstat jedním z herecké party.“
Dickensův svět
Anglie 19. století má výraznou atmosféru a Fiennes chtěl, aby působila co nejreálněji: aby i tapety na stěnách místností byly přesvědčivé stejně jako obleky z těžkých látek, které se v té době nosily. Jeho vášeň pro detaily zašla tak daleko, že když Dickens v jedné scéně pálí dopisy, každý z nich musel být skutečně ručně napsán. Akdyž se točila scéna na dostizích, kompars v publiku skandoval jména skutečných koní, kteří závodili na derby v Doncasteru roku 1857. Tuto scénu inspiroval obraz Den na Derby od Williama Powella Frithe, který tvůrci studovali pod zvětšovacím sklem. „Když jsou detaily věrohodné, publikum to cítí,“ míní režisér.
Samostatnou kapitolou filmu jsou kostýmy, jejichž autor Michael O’Connor pracoval s dobovými fotografiemi a malbami Dickensových současníků, aby zjistil, jak bylo oblečení v té době střiženo a konstruováno. „Ralph byl ochoten nechat hrát každý kostým ve více scénách, což je dobře. Nic není ve filmu nepřesvědčivější než lidé, kteří se pořád převlékají. Tehdy nosili celá léta totéž oblečení, které přizpůsobovali různým příležitostem,“ vysvětluje O’Connor,“ který získal za Vášeň mezi řádky oscarovou nominaci.