Když jsem se na váš film dívala, napadlo mě, že kdyby na to přišlo, Viliam Gruska by byl schopen dostavět i Spišský hrad. Co vy na to?

Že to je docela reálné. Když je jeden člověk zároveň scénografem, architektem, vzdělaným folkloristou, tanečníkem, režisérem, scenáristou, zakladatelem i organizátorem folklórních festivalů, a to vše na vysoké úrovni, je schopen všeho. A přesně to z něj také vyzařuje.

Nechal vás Gruska točit, co jste chtěl?

Samozřejmě do toho pořád mluvil. Původně jsem o něm točil desetiminutový slovenský GEN, jenže za ty tři dny jsem měl materiál na film padesátiminutový. Rozhodli jsme se tedy natočit celovečerní film. Nebyla s ním snadná práce, má velmi výraznou vlastní představu, a nakonec ani v tomto filmu není zdaleka všechno, co jsme natočili.

Čím vás zaujal?

Pro mě je zajímavé, že v některých osobnostech se odráží osud celé generace, a u něj to navíc znamená obrovskou šířku a rozsah aktivit. Dvacet let pracuje s mládeží ve folklórních souborech, myslí si, že takový zážitek je pro mladé lidi trvalý a může je pozitivně ovlivnit. Ale není zaměřen jen na folklór. Opravdu věří, že přes umění a kulturu se lidé humanizují.

Jste znám jako tvůrce úspěšných hraných filmů, vaše Zahrada získala devět Českých lvů, Cigán Zvláštní cenu poroty na karlovarském festivalu, Krajinka se hrála na Berlinale. Věnujete se ale i dokumentu. Co vás na něm láká?

Film jako médium má různé podoby i určení. Dokumentární film je mnohem víc dokumentem doby, reaguje pružněji na to, co se děje, i když Poutník slovenským časem není ten případ, to je jednoduše portrét. Ale jak jsem již řekl, jsou osobnosti, které dokumentují celou generaci.