V sedmatřiceti letech jste se stal Designérem roku 2013. Co pro vás znamená nejprestižnější oborové ocenění v zemi?

Největším uspokojením je, když mé věci fungují, prodávají se a mají z nich radost jak firmy, tak uživatelé. Odborné ocenění je pak třešničkou na dortu.

Ocenění jste získal za nafukovací hračky pro Fatru Napajedla, pro kterou je vytvářela dnes legendární Libuše Niklová. Co se vám na navrhování hraček líbí?

Práce je hravější. Můžete víc poslouchat svůj vnitřní hlas. Intuici. Je ale potřeba mít se na pozoru a stále myslet na cílovou skupinu. Snadno totiž člověk ujede a dělá věc, která se sice líbí dospělým i odborníkům, ale děti to vůbec nezajímá.

Pracuje se na tiskárnách schopných vytvořit budovy nebo lidské orgány

Úspěch zaznamenaly formule a pes Bulík. Proč jste zvolil právě tyto tvary?

Anglického bulteriéra máme doma a vizuálně je pro mě stále zdrojem fascinace. Je to jedno ze snadno rozpoznatelných plemen a baví mě hrát si v kontextu dětské hračky se stereotypem takzvaného bojového psa.

Druhou hračkou je závodní auto. Nápad vznikl přímo ve fabrice, kdy se vedle sebe povalovaly zkoušky kruhových obojků psa a stará žirafa návrhářky Libuše Niklové. Byla naležato a její dlouhý krk ve spojení s koly mi připomněl doutníkový tvar závodních aut poloviny dvacátého století. Vyprovokovalo mě to k okamžité akci a po třech hodinách byl prototyp formule na světě.

Co bylo největší výzvou?

Proniknout do problematiky střihů při vývoji nafukovacích hraček, protože vzduch je velice záludná věc. Problémem bylo, jak skloubit rysy psa s vybranou strukturou stavby těla při zachování technologicky čistého výrobního procesu. Ledasco lze svařit, aby to vypadalo po nafouknutí dobře, ale ne všechny typy svárů jsou vhodné k sériové výrobě.

V New Yorku jste po střední škole absolvoval praxi v brusírně drahých kamenů a pracoval jste například pro Tiffanyho. To musela být výjimečná příležitost pro mladíka z Turnova.

Tehdy jsem v kamenářské dílně Čechoameričana Slávy Šťastného brousil drahé kameny pro jeho klienty. Špičkové šperkové kameny k nám nosili i Tiffany nebo Harry Winston. Většina práce ovšem byly opravy, když byl kámen poškrábaný nebo odštíplý. Byla to skvělá pracovní i kulturní zkušenost.

Absolvoval jste Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, nyní vyučujete na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V jaké kondici je současný český design? 

Design je na tom čím dál lépe, protože výroba v Čechách je na tom čím dál lépe. U dnešních studentů je vidět snaha být současní. Mají světové trendy více nastudované, než jsme měli my.

Jak vnímáte fenomén 3D tiskáren?

Poskytují pro designéra možnost ověřit si svůj nápad během vývoje. Co jsem před pár lety zadával modeláři, teď e-mailem posílám na vytisknutí. Úplně ale nevím, jak moc tiskárny zasáhnou do života normálních lidí. V současnosti se začíná tisknout z kovů, pracuje se na tiskárnách schopných vytvořit budovy nebo lidské orgány. Možná že tedy zasáhnou nejen designéry, ale postupně nás všechny.

Kdo je pro vás designérskou ikonou?

Ikon je spousta. Jsem rád, že díky znovuobjevení hraček se staly ikonou Libuše Niklová a Fatra.