Přitom jsou novou krví britské rockové scény. Chovají se jako mnohé jiné tamní kapely, totiž inspirují se hudbou, která se hrála v době, kdy ještě mnozí členové formace nebyli na světě, respektive byli malými dětmi.

Ve zvuku The Temperance Movement je blues rock jako základní stavební prvek. Kapela se jeho prostřednictvím vnořuje do šedesátých let, obepíná ho retro zvukem svých nástrojů a ve finále i přístupem k věci.

Byť pod pódiem v Praze bylo nemnoho diváků, The Temperance Movement hráli jako o život. Od okamžiku, kdy se objevili na pódiu, se naladili na vlnu tradičního bluesrocku a hrou i pohyby připomínali Rolling Stones, Deep Purple, Led Zeppelin, Faces a další velikány doby.

Zpěvák Phil Campbell se za mikrofonem trhavě komíhal jako Mick Jagger střižený Stevenem Tylerem, kytaristé Luke Potashnick a Paul Sayer se střídali v řinčivých sólech, mnohdy poměrně dlouhých, a společně s baskytaristou Nickem Fyffem a bubeníkem Damonem Wilsonem některé skladby hnali až k oblasti částečné improvizace.

Nad tím vším se tyčila přirozená divokost kapely, živelný přístup k hudbě a schopnost strhnout diváky i v okamžiku, kdy atmosféra nepřipomíná koncert, na který se nezapomíná. Aranže skladeb byly stylově tradiční. Nepřicházely sice s žádnými velkými překvapeními, pozvolna se ale rozvíjely až do strhujícího finále.

The Temperance Movement hráli písně ze své první desky a podali svědectví o tom, že vracet se v hudebním čase je prvkem současnosti, přechodně nejlepší možná cesta, kterak rockové hudbě vlít do žil horkou krev.

The Temperance Movement
Lucerna Music Bar, Praha, 31. března

Celkové hodnocení: 80%