Pohybujete se na pomezí výtvarného umění, kreslené grotesky, filmu, karikatury a mnoha dalších uměleckých žánrů. Jaké výhody přináší překračování pomyslných hranic různých oborů?

Začínal jsem s kresbou. Jako každé dítě jsem si maloval, co se mi líbilo. Nemyslím, že bych byl výjimečně zručný, ale jednoduše si to užívám. Je to možnost vyjádřit se. Jako malý kluk jsem rád sledoval animované filmy. Přišlo mi, že smíchat dohromady prvky filmové s kreslenými dá věci dokonalý smysl. Když jsem se pak učil animovat, nadchlo mě to.

Co je pro vás ona pomyslná slepice a co vejce? Film, nebo kresba?

To se nedá oddělit. Je to kombinace a propojení kreslení a filmování. Kreslíte prostě okénka, jednotlivé sekvence záběrů. Animace je pro mě dokonalá metoda učení se filmování. Musíte to nakreslit, zahrát, natočit. Nikdy jsem v tom neviděl nějakou nevýhodu. Všechno to patří ke kinematografii...

Znáte nějaké české animátory?

Napadá mě Karel Zeman. Pamatuji si z nějakého filmu děti a dinosaury, ohromně se mi to líbilo. V paměti mi utkvěl i dokument o Zemanovi. Ukazoval proces při tvorbě jeho filmů. Přišlo mi to opravdu inspirativní. Jsem si jist, že jeho práce znamenala tvůrčí jiskru pro mnoho umělců. Bylo úžasné pozorovat celý vývoj filmu. Nikdy na to nezapomenu.

A co třeba Jan Švankmajer?

Ano, ten je také úžasný. Jeho práce je podivuhodná. Česká republika je vůbec krásné místo a já jsem moc šťastný, že tu mohu být. Stala se kolébkou spousty výtečných animátorů. V době všudypřítomného technického pokroku plného počítačů se procházíte Prahou a v zádech stále cítíte dech historie. Je to opravdu krásný pocit.

Jaký je váš názor na stav současného umění?

O tom nevím nic, ani co by se za nehet vešlo. Největším uměním je podle mě to, které k něčemu inspiruje. Popíchne vás k tomu, abyste vzal do ruky tužku a sám zkusil něco vytvořit. Můžete to dělat stejně jako já. Umění je subjektivní záležitost a každý si najde svůj úhel pohledu. Tak by to podle mě mělo být.

Před několika lety se diváci na vaší výstavě v Muzeu moderního umění v New Yorku velmi bavili a opakovaně na vás chodila spousta lidí. V sousedství byla vystavena jiná díla současného umění, ale lidé u nich byli až moc vážní i rozpačití – asi se k nim už nevraceli...

To je dobrý postřeh. Musím říci, že jestli v Praze zaujmu diváky podobně jako v New Yorku, budu mít obrovskou radost. Víte, na výstavy současného umění moc nechodím. Umění je na nich, jak bych to řekl, takové jiné, nesnaží se navázat vztah s návštěvníky. Mou touhou bylo připravit výstavu, která by sama říkala: Pojďte dál!

Chtěl jsem nabídnout projekt, který by lidi přiměl chodit do muzea, do kterého by jinak nešli, a aby v něm viděli něco, co obvykle nevidí. V New Yorku bylo zábavné vidět v jedné části vážného umělce se zamračenou tváří a hned vedle mě s tím mým šíleným úsměvem. Vážně to bylo vtipné!