Ukázal mu totiž „pražskou ironii“ i absurditu bytí ve střední Evropě během času spojeného v literatuře se jmény Kafky, Haška, Čapka, Lustiga nebo Kundery. Václav Černý ho v roce 1975 v disidentském svazku Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační, vydaném později také pod titulem Zesurovělý Pierot, charakterizoval slovy: „…Byl zrcadlem, průsečíkem a křižovatkou všeho, co se u nás i ve světě sběhlo za poslední půlstoletí.“

Jde o život

V Hrabalově díle jde o smysl života bez halasného vyhlašování ideálů. Naopak o pohled na ponižované, i když toužící po vzestupu.

Narodil se v Rakousku-Uhersku nedlouho před prvním výstřelem 1. světové války a naposledy byl spatřen 3. února 1997, to už existovala „jen“ Česká republika, pod okny ortopedické kliniky Nemocnice Na Bulovce. Dohady, zda odešel dobrovolně, jak nakonec psal i o některých hrdinech své tvorby, či po nešťastné náhodě při krmení holubů, už nikdo nevyjasní.

Hrabal, považovaný lidmi neznalými věci za symbol hospodského tlachání, byl neobyčejně vzdělaný člověk s mimořádně citlivou duší vnímající okolní svět. Svéráznou uměleckou formou dokázal vypovědět osudy konkrétních žen a mužů své doby, puzených touhou vyniknout i ztratit se v nicotě. Dosáhnout vrcholů, pod nimiž jim třebas ujedou nohy, přesto dokážou předat nesmrtelné poselství. Ne přímo, ne slovně, ale v nadsázce, v uměleckém obrazu. Toť pravé umění.

Emanuel Frynta přirovnal Hrabalovu tvůrčí metodu k „moderní“, ”totální” fotografii, kde dominuje hovorová řeč i lidový slang. „Hrabal je smíchem, jejž probouzí, velikým obhájcem životní svobody, je jedním z nejoriginálnějších humanistů naší dnešní prózy,“ uvedl Frynta v roce 1975.

Na návštěvu pivnice se těším jako malé dítě, miluji pití piva v souvislosti s hovorem… Hospoda může být i Sorbonnou…Bohumil Hrabal

Po otci Bohumil

Všichni věděli, že byl synem Francina Hrabala, účetního pivovaru v Polné u Jihlavy. Nakonec to tak vypověděl v próze, kterou režisér Jiří Menzel geniálně převedl do filmové podoby s názvem Postřižiny. Matka je jistá, jak praví římské přísloví, takže víme, že Marie – Maryška Kiliánová se stala matkou malého Bohouška.

Marie Kiliánová-Hrabalová

Marie Kiliánová-Hrabalová

FOTO: Foto z knihy Hlučná samota, sto let Bohumila Hrabala nakladatelství Mladá fronta a Památník národního písemnictví.

Čtvrtého dubna 1914 byl Bohumil František Kilián pokřtěn podle katolického obřadu za přítomnosti kmotrů: Františka Hrabala, obchodníka s limonádami, otce budoucího otčíma, a maminčiny matky, 48leté Kateřiny Kiliánové. Dva roky nato, opět v Polné, se Maryška vdala za o pět let staršího Francina Hrabala. V roce 1917 přibyl bratr Břetislav.

„Skutečným otcem byl a je pro mě jen ten, kdo se o mě odmala staral, kdo mě vychovával a kdo mi dal vzdělání. A to byl jen Francin, nikdo jiný,“ říkal k tomu už dospělý spisovatel. Jeho mimoděk vyřčené věty, že má v Brně sestru, která jezdí tramvají, brali spolustolovníci v pražské restauraci U Zlatého tygra jako jeho obvyklou fabulaci.

Francin Hrabal, který Bohumila přijal za svého.

Francin Hrabal, který Bohumila přijal za svého.

FOTO: Foto z knihy Hlučná samota, sto let Bohumila Hrabala nakladatelství Mladá fronta a Památník národního písemnictví.

V roce 2004 jsem se v Brně s Hrabalovým přítelem a životopiscem Tomášem Mazalem setkal s jeho nevlastní sestrou Drahomírou Blechovou. Před koncem svého života jí otec Bohumil Blecha svěřil, že byl „biologickým“ otcem slavného  spisovatele, a s tím, aby jej adoptoval kamarád Francin Hrabal, souhlasil. Byla „velká“ válka a na rozdíl od podnikatelova syna on, potomek chudého učitele, rodáka z Rychnova nad Kněžnou, musel narukovat. Jak by se mohl starat o syna i mladou ženu? Paní Blechová-Kalvodová byla ráda, že ji v roce 1994 nevlastní bratr „přijal“ v Kersku a jako „sestře“ jí napsal věnování na fotografii.

Mladý důstojník rakouské armády Bohumil Blecha, Hrabalův biologický otec.

Mladý důstojník rakouské armády Bohumil Blecha, Hrabalův biologický otec.

FOTO: Archiv Františka Cingra

Bohumil Blecha s dcerou Drahomírou.

Bohumil Blecha s dcerou Drahomírou.

FOTO: Archiv Františka Cingra

Vzděláním právník

Marie, Maryška však věděla své a v okamžiku Bohumilovy maturity poslala muži, jehož jméno dala synovi, jeho fotografii. Ten už vyrůstal v Nymburku, kde byl Francin správcem a později i ředitelem pivovaru. Tam také budoucí autor navštěvoval státní gymnázium.

Hrabalova maturitní fotka, kterou matka poslala Bohumilu Blechovi

Hrabalova maturitní fotka, kterou matka poslala Bohumilu Blechovi.

FOTO: Archiv Františka Cingra

Následovala Právnická fakulta pražské Univerzity Karlovy, s absolutoriem 30. října 1939. Po dvou letech nastoupil do služby v železniční stanici Kostomlaty u Nymburka. Tehdy všichni mašinfírové vzpomínali, že výpravčí na této stanici odbavoval vlaky pískáním na prsty.

V roce 1947 byl Hrabal zaměstnancem velkoobchodní firmy H. K. Klofandy, kartáčnické a drogistické zboží, kterou po únoru „likvidoval“. Pak šel v roce 1949 na brigádu na Kladno. Po úrazu, v roce 1952, kdy mu železné kolo prorazilo lebku, byl v neschopnosti. Dva roky nato nastoupil k pražským sběrným surovinám, kde pracoval do roku 1959. Pak sloužil v libeňském divadle, tehdy se jmenovalo S. K. Neumanna.

V roce 1962 mu milovaná žena Pipsy poradila, ať opustí stálé zaměstnání a věnuje se zcela literatuře. I formálně se zrodil spisovatel Bohumil Hrabal.

Ten svět je k zešílení krásnej. Ne že by byl, ale já ho tak vidím.Strýc Pepin

Filmy, které tlumočily jeho poselství

Miloval strýce Pepina, který ho fascinoval proudem nepřetržitého vyprávění. On sám, obdivující filozofa Ladislava Klímu, si ještě přidal lidské a umělecké krédo, které hlásal čínský filozof Lao-c’: „Býti na dně a hleděti vzhůru.“

Josef Hrabal, Francinův bratr, legendární strýc Pepin, jako důstojník bojující stejně jako Blecha v 1. světové válce

Josef Hrabal, Francinův bratr, legendární strýc Pepin, jako důstojník bojující stejně jako Blecha v 1. světové válce.

FOTO: Foto z knihy Hlučná samota, sto let Bohumila Hrabala nakladatelství Mladá fronta a Památník národního písemnictví.

Literární pouť začala vydáním tří kratších próz s názvem Hovory lidí jako sešit Spolku bibliofilů při Památníku národního písemnictví v roce 1957. Nedostala se do něj jeho povídka Jarmilka, původně nazvaná ironicky Majitelka hutí, portrét svérázné svobodné matky, jejíž předobraz viděl v kladenských hutích, kam odešel v roce 1949 na brigádu. Poznal se tam s grafikem Vladimírem Boudníkem, kterého přizval k bydlení v domě č. 24 v libeňské ulici Na Hrázi. Říkal tomu s nadsázkou „Na Hrázi věčnosti“. Se Zbyňkem Fišerem, alias Egonem Bondym, vytvořili jedinečnou trojici. Nejlépe o ní vypovídá jeho knížka Něžný barbar, věnovaná Boudníkovi a citlivě převedená do filmové podoby Petrem Kolihou v roce 1989.

Nejširší veřejnost si k Hrabalovi našla cestu díky filmům. V roce 1966 převedl Jiří Menzel do řeči světla a stínů Ostře sledované vlaky (vydané 1965), neokázalý obraz protinacistického odboje, za nějž získal Oscara.  Předtím se Menzel podílel na povídkovém filmu Perličky na dně (1965, s Janem Němcem, Evaldem Schormem, Věrou Chytilovou a Jaromilem Jirešem). Juraj Herz natočil Sběrné surovosti (1965). O kladenské zkušenosti i atmosféře 50. let vypověděl Menzelův film Skřivánci na niti (1969), na dvacet let uzavřený do trezoru. Stále oblíbené jsou pak Postřižiny (1980) či Slavnosti sněženek (1983). Po čase, už po Hrabalově smrti, natočil Menzel Obsluhoval jsem anglického krále (2006).

Ivan Brnev jako číšník Dítě ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále

Ivan Brnev jako číšník Dítě ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále

FOTO: Profimedia.cz

Podobně nejednoduchou cestu ke čtenáři měly Hrabalovy rukopisy. V roce 1958 byly v nakladatelství Čs. spisovatel připraveny povídky s pracovním názvem Skřivánci na niti. Po „skandálu“ se Zbabělci Josefa Škvoreckého, kteří byli po kampani označeni za „protisocialistický“ román, si povídky musely počkat ještě pět let. Až v roce 1963 vyšly s názvem Perličky na dně. A rok nato další, s titulem Pábitelé, kde byla už jeho Jarmilka. Nebyla to žádná budovatelská próza, ale člověčina, tak příznačná pro Hrabalův pohled na člověka, na svět.

Pábení a pábitelé

„Tak pábitel je člověk, proti kterému se neustále vzdouvá oceán dotěrných myšlenek. Jeho monolog teče pořád, tu jak ponorná řeka v dutině mysli, tu zase se řine ústy ven. Je to pábení, které jako hořící pochodeň je podáváno štafetou lidského jazyka od úst k ústům. Pábitel je nástrojem jazyka, který obohacuje sebe sama o všecky něžnosti a finty, o něž má zájem jazykověda,“ napsal později o tomto fenoménu.

„Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě jako páv se svým krásným peřím… Pábení je mi součástí i toho mého životního stylu, avšak je to i odpovědnost podepsat se pod pábitelský text, dokonce je to i jistá dávka drzosti přinést text do redakce. Ale vrcholem pábení je potom vydaná kniha…“

Dodejme, že básník František Hrubín při reflexi knihy odkázal na Jaroslava Vrchlického, který, když odcházel z rodinného kruhu, říkal: „Nedá se nic dělat, musím jít pábit.“ Měl na mysli básnickou tvorbu, nebo spíš „bafání“, tedy si šel zakouřit.

Sám Hrabal vzpomněl v této souvislosti přítele Jiřího Koláře, jehož zastihl při rozjímání. „Co děláš?“ optal se. „Pábím,“ pravil Kolář a fascinoval tím kolegu autora.

To moje pábení, to byla má obrana proti politice a vlastně to byla i moje politika…Bohumil Hrabal

Publikoval v exilu, v disentu i státních nakladatelstvích

Svět toužící po vybřednutí z kubánské krize po větším dorozumění objevil dalšího významného českého autora. Německý překladatel Franz Peter Künzel, Hrabalova přítelkyně Susanne Rothová a další citlivě tlumočili nelehce převoditelné poselství lidskosti. Fenomén Hrabal získal světovou proslulost. V roce 1965 vydal Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet. Pábitelský obdiv ke světu se proměnil v kritický pohled na minulost ne tak vzdálenou.

Po srpnu 1968 se však život notně změnil. Dva roky předtím zemřel jeho „vychovatel“, otec Francin. V roce 1967 strýc Pepin. Řada přátel jako Jiří Kolář, Arnošt Lustig, Milan Kundera či Josef Škvorecký odešli do exilu. Dalším byla odepřena možnost veřejně působit, Stejně tak i Hrabalovi. V roce 1970 odešla jeho maminka. Do stoupy, paradoxně i na jeho bývalé pracoviště sběrných surovin ve Spálené ulici, vozí k likvidaci vydání jeho knih Domácí úkoly i Poupata…

Přesto Hrabal píše dál. V tom roce začne s novelou Obsluhoval jsem anglického krále. Smlouvu s ním na prózu s tímto názvem podepsal Čs. spisovatel dokonce v roce 1966. Osud postavou malého, ambicemi však velikášského Jana Dítěte patří spolu s Jindřichem Haňtou z Hlučné samoty k jeho největším literárním odkazům.

Souvisí to se zkušeností jeho milované ženy Elišky Plevové, které se říkalo Pipsi. Vzali se 8. prosince 1956. A byla to ona, dcera sudetského Němce, správce dřevoprůmyslového podniku v Břeclavi, kdo ho přemluvil, aby se cele věnoval literární tvorbě. Celou rodinu poslali do sběrného tábora s perspektivou bydlení v Piešťanech. Děti mj. navštěvovaly české školy… Rodiče však snili o životě v Německu, a tak se rodina rozpadla. V Československu zůstala jen Eliška s mladším bratrem.

Hrabal, jeho žena Pipsi a Stanislav Vávra v Libni v roce 1957

Hrabal, jeho žena Pipsi a Stanislav Vávra v Libni v roce 1957.

FOTO: Tomáš Mazal, z knihy Via Hrabal, nakladatelství Novela bohemica.

Číšník Dítě sní o životní kariéře, kterou však „musí“ konat zejména v době nacistické okupace. A chce dokázat nacistům, že je hoden mít dítě s dcerou německých „nadlidí“. Odevzdání spermatu v době, kdy slyší z amplionů jména popravovaných českých lidí po smrti Reinharda Heydricha, je jedním z vrcholů ironie, s níž Hrabal pracoval v rovině osobní i dějinné. Stejně jako zkušenost nového milionáře Dítěte, uvrženého po únoru 1948 mezi „skutečné“ milionáře, kteří ho však nikdy mezi sebe nepřijmou…

Anglický král poprvé vyšel v disidentské edici Petlice, řízené Ludvíkem Vaculíkem, v roce 1973, a v České expedici Jaromíra Hořce v roce 1976. Čtyři roky poté vyšel v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem s názvem Jak jsem obsluhoval anglického krále. V roce 1982 se objevil už s klasickým názvem v ilegálním vydání Jazzové sekce. Ve státním nakladatelství vyšla kniha poprvé v polovině roku 1989, samostatně už v nových podmínkách o rok později.

Z filmu Obsluhoval jsem anglického krále

Z filmu Obsluhoval jsem anglického krále.

FOTO: Profimedia.cz

„Z outsidera učinil soudce tohoto světa,“ charakterizoval poselství knihy jednou větou Hrabalův přítel Zdeněk Mahler. A literární historik Radko Pytlík, který s Hrabalem také poseděl nejednu chvilku, vystihl kouzlo jeho stylu: „…Převést lineární průběh dějin i jedinečného lidského života v mýtus – a tím proměnit drsnou neodkladnost a relativitu životního běhu v útěšnou umělou vzpomínku.“

Hrabal byl jediný spisovatel, který v době normalizace publikoval v exilových nakladatelstvích, v disidentských edicích i ve státních nakladatelstvích. „Nejsem emigrant ani vnitřní, ani vnější,“ říkával. „Jsem emigrant lidské nekonečnosti a věčnosti.“ Politickou zvůli, zakazující i jemu publikovat, zlomil v roce 1975 interview v časopisu Tvorba. Bolestně vnímal pálení svých knih těmi, kdo s kompromisem s režimem nesouhlasili. Hrabal byl však svůj. Potřeboval kontakt se čtenářem. Odmítal však poklonkovat.

Když byl zatčen jeden ze signatářů Charty 77, zeptal se: „Kolik má dětí?“ „Tři.“ A druhý den šel a v síťovce, kde nosil ve své době úplně vše, přinesl jeho ženě třicet tisíc korun. Věděli to jen nejbližší přátelé, neměl potřebu to troubit do světa. To byl jeho občanský postoj.

Vzkaz Jindřicha Haňti o světě

Právě smutná zkušenost ze Sběrných surovin mu poskytla inspiraci k vyprávění nazvanému Příliš hlučná samota. Šéfa mu dělal bývalý ředitel banky, jemuž rok 1948 zrušil kariéru, spolupracovnicí mu byla „dáma“ z vyšší společnosti, která se musela začít živit svýma rukama. A hlavně Jindřich Peukert, předobraz Haňti. Nad lisováním všech možných knih, včetně spisů mladých Marxe a Engelse, nehodících se „novému“ pořádku, i skutečným papírovým odpadem, uvažuje nad světem. I poselstvím ničených knih.

Rájem mu je jeho podzemí, v němž se celý život pohybuje. Peklo představuje zemský povrch, protože tam žijí lidé, dávající ničit ta krásná poselství, možná i klíč k životu a k poznání jeho smyslu. Text mnohokrát předělával, v rukopisech skončila i verze z roku 1976 psaná veršem, kterou v tomtéž roce nahradil dvěma verzemi prozaickými. V jedné z nich uvažuje Haňťa i nad sebevraždou. Vůbec úvahy o konci života svou vlastní „rukou“ patřilo k Hrabalovým mentálním cvičením.

Život je trvalá obrana před tím, co přijít musí. Že je tak málo sebevražd, co?Bohumil Hrabal

V roce 1987 zemřel jeho bratr Slávek, po něm i věrná partnerka Pipsi. Hrabal zůstal sám. Nakonec přece říkával: „Já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám.“ Domovem se mu stalo Kersko a péče o „stádo“ koček.

Bohumil Hrabal a francouzský herec Philippe Noiret při natáčení filmu Příliš hlučná samota podle literární předlohy Bohumila Hrabala v Praze v Hostivařských ateliérech v roce 1994.

Bohumil Hrabal a francouzský herec Philippe Noiret při natáčení filmu Příliš hlučná samota podle literární předlohy Bohumila Hrabala v Praze v Hostivařských ateliérech v roce 1994.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Po listopadu 1989, kdy podpořil stávkující studenty, se věnoval cestování a psaní drobných esejů. Jeho dílo vycházelo bez cenzurních zásahů. V době přepisování životopisů se ve svazku nazvaném Aurora na mělčině přiznal k tomu, že i on vstoupil krátce po 2. světové válce do KSČ, kde „pobyl“ jeden rok, než zjistil, že to není šálek jeho čaje. Vyřešil to korespondenčním lístkem, na který napsal: „Tytéž důvody, které mě do strany vedly, mě nyní nutí ze strany vystoupit.“

Dostávalo se mu všemožných poct. Za Příliš hlučnou samotu získal italskou cenu Premio Elba – Raffaello Brignetti, maďarskou cenu I. Bethlena, za Obsluhoval jsem anglického krále Národní cenu ČR, stal se francouzským Rytířem umění a písemnictví, za Listopadový uragán italskou cenu Premio mondello, v Turínu pak cenu Grinzane Cavour za celoživotní dílo. Za trilogii Svatby v domě (vyšly v Torontu 1987, doma 1991), Vita nuova (Toronto 1987, doma 1991) a Proluky (Kolín nad Rýnem a Purley i Toronto 1986, doma 1991) Cenu Jaroslava Seiferta, to se psal rok 1993.

„Polovinu ceny dám na Bosnu, protože když padá ten sníh, oni jsou potřebnější než my,“ řekl mi tehdy. „…Oni tam jsou ve stavu nouze a stav nouze je pro mě hrozivý. Vzbuzujou ve mně ono Schopenhauerovo Alle Liebe ist Mitleid, veškerá láska je soucit. Musíme mít lásku a ta láska musí být účinná. Celá podstata křesťanství je ne láska, ale účinná láska. To je ta, která v tu chvíli, kdy je třeba, daruje a dá. Můžete to publikovat jako závazné moje rozhodnutí, že to, co vidím, mě naplňuje hlubokým soucitem a hrůzou a nutí mě to k účinné lásce, což je podstata křesťanství. Konec.“

Bohumil Hrabal při natáčení filmu Příliš hlučná samota podle jeho literární předlohy v Praze v Hostivařských ateliérech v roce 1994.

Bohumil Hrabal při natáčení filmu Příliš hlučná samota podle jeho literární předlohy v Praze v Hostivařských ateliérech v roce 1994.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Moje nebesa jsou usmířena“

Už špatně chodil, bolel ho „celý člověk“. Na vyznamenání na Hrad musel už na vozíku. Jeho domovem se stala nemocnice. Nedlouho před svým definitivním odchodem napsal: „Dosáhl jsem vrcholu i jisté prázdnoty a moje tendence je sestupná. No prostě, bude mi osmdesát let. Za poslední dva čtyři roky jsem sice napsal celou řadu malých esejí, které by vydaly na knížku, ale na větší knížku už nemám. Nemám dostatečný důvod ke psaní. Mám ten dojem, že to, co jsem udělat měl, jsem udělal. Čili – moje nebesa jsou usmířena! Já nemám pocit, že jsem žil nadarmo. A to je nejdůležitější…“

ČTĚTE DÁLE: Jak vzpomínají na Bohumila Hrabala dnešní umělci