Článek
Jaké jsou hlavní změny, které od sebe dělí první a poslední ročníky?
Za dvacet let prošla česká grafika možná nejdramatičtějším vývojem v historii oboru, který má u nás tradici už od doby Václava Hollara. Proměna silně zasáhla střední generaci, která se hodně věnovala grafice.
To jsou dnešní šedesátníci a sedmdesátníci. Pro ně byla grafika dlouho obživou a po velkých společenských změnách se nejeden z nich dostal do složité situace, hlavně existenční. Většina odešla učit, jiní se přeorientovali na grafický design. Ale v soukromí zůstali u volné grafiky. Tato skupina tvoří stále na Grafice roku nejsilnější jádro.
A nové generace mladých a mladších umělců?
Ti byli zasaženi invazí digitálních technologií a zpočátku bylo charakteristické, že pracovali s hotovými obrazy a fotografiemi, které upravovali ve Photoshopech. V současnosti už tvoří jinak. Jejich přístup je kreativnější a důmyslnější, brilantně ovládají možnosti, které nabízejí počítačové technologie, a rádi je kombinují s klasickými grafickými postupy. Navíc dochází k tvůrčí, vzájemně prospěšné symbióze volné grafiky a designu. Všemi parametry to odpovídá duchu naší doby. Pro výstavu Grafika roku jde o obohacení.
Dílo laureáta XIX. Ceny Vladimíra Boudníka Zbyňka Janáčka, Nové plátno 4-2, 2012, digitální tisk (výřez).
Takže tradiční grafické techniky jsou na ústupu?
Nelze to tak kategoricky říci. Třeba Mario Čumpelík, loňský absolvent pražské Akademie výtvarných umění, se vrátil ke kyanotypii, což je téměř zapomenutá historická technika používaná ve fotografii v devatenáctém století. Znovu ji oživil, aby si našel odpovídající způsob pro osobní tvůrčí výpověď, a vytvořil pět metrů dlouhý tisk, v dějinách Grafiky roku zatím největší. Příznačné je, že pracoval s textilem místo papíru, který je mnohem dražší a rozměrově omezenější. Podobných příkladů by se našlo víc.
Dříve znala široká veřejnost osobnosti české grafiky, ať už to byli Jiří Anderle, Oldřich Kulhánek nebo Adolf Born. Považovala je za hvězdy. Dnes zná nové osobnosti grafiky jen málokdo. Jak si to vysvětlujete?
Grafika se za normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech stala miláčkem publika. Byla pro každého finančně dostupná a měla vynikající úroveň, což dokládal fakt, že zcela nadstandardní zájem o ni byl i v cizině, zejména v západním Německu a Belgii.
Ke grafice se uchylovali umělci, kteří nemohli vystavovat obrazy, a velice ji tím oživili. Politika a ideologie se v ní uplatňovaly výrazně méně než v sochařství nebo malbě. Zrodila se česká imaginativní figurace, jinotajná, plná symbolů i poetiky a mistrovsky řemeslně provedená. Stejná či podobná zlatá doba české grafiky se už asi nezopakuje.
V současnosti se u sběratelů člověk setkává s názorem, že se vyplatí investice do obrazů na plátně, ale nikoli do grafiky na papíře…
Souvisí to s chápáním toho, jak se cení originál. Nová bohatá klientela chce jen jedinečné kusy, zatímco grafika existuje v mnoha výtiscích. Trh s uměním přivedl volnou grafiku k útlumu, poptávka byla a je po obrazech. Tvůrce to však podněcovalo k experimentům.
Třeba Zbyněk Janáček, letošní laureát již Boudníkovy ceny, tiskne na plátnech a jeho grafická díla působí jako malby. A jen zasvěcený odborník pozná, že jde o digitální tisk. Určitě patří k těm, kdo nás orientují v současném, někdy dosti rozbředlém světě digitálních obrazů. Jeho instalace v Clam-Gallasu je opravdu mimořádná.
Jak vidíte budoucnost české grafiky?
Současná grafika má široké rozpětí. Nabízí výtvarnou klasiku i tvůrčí projevy, které mají nejblíže k nejnovějším tendencím v současném umění, a přitom si zachovává technologickou kontinuitu. Grafika, to je především pracovní disciplína na jedné a intenzivní pocit dobrodružství a nepředvídatelnosti na straně druhé.
Simeona Hošková
vede občanské sdružení InterKontakt-Grafik a řídí mezinárodní internetový časopis Grapheion.cz. V roce 1994 založila celostátní soutěž Grafika roku a v roce 1995 Cenu Vladimíra Boudníka za významný přínos české grafice. Probíhající 20. ročník Grafiky roku obeslali výtvarníci téměř čtyřmi sty exponáty, ale vystavena je jen polovina. Porota je citlivá na kvalitu a sama účast na přehlídce je oceněním.
Cenu Vladimíra Boudníka letos získal Zbyněk Janáček, děkan Fakulty umění Ostravské univerzity. Od 90. let se věnuje digitálním technikám a našel novou podobu geometrické řeči, která obohacuje český proud abstrakce. Soutěžní přehlídka včetně výstavy laureáta je otevřena do 6. dubna v Clam-Gallasově paláci v Praze.
Nejmladší generace má obrovskou výhodu, že se na českých uměleckých školách seznámí se všemi klasickými grafickými postupy. To všude ve světě běžné není. U nás učí vynikající grafici a školy mají i specializované dílny s profesionálními tiskaři. V Česku se prostě nabízí šance dokonale zvládnout obor a potom si každý může zcela svobodně zvolit svou vlastní cestu.