V roce 2012 hudební publicista listu Guardian zveřejnil výběr z vašich citací o politice, což vyvolalo velkou reakci. Později jste uvedl, že vám dokonce chodily výhružky smrtí. Jaký to byl pocit, když vás lidé soudili na základě citací vytržených z kontextu?

Je to divné. Ono je vůbec divné, když vás lidé soudí pouze na základě rozhovorů, které končí tečkou a není možné dále reagovat. Chci raději, aby poslouchali hudbu, kterou dělám. I když jejich přístup vlastně chápu. Zrovna včera jsem strávil většinu noci čtením rozhovorů s Johnem K. Samsonem, což je jeden z mých nejoblíbenějších umělců.

Nicméně když hovoříme konkrétně o internetu, podle mě obohacuje svět o skupinu idiotů, kteří sedí doma a čekají, až je něco urazí a oni pak budou moc uraženě reagovat. Když se to ještě spojí s některými novináři, kteří se ženou za čteností, mohou z toho být poměrně nehezké věci.

Co o společnosti říká to, že jste vyjádřil názory, které nejsou nijak extrémní, a někteří lidé vám začali vyhrožovat?

Byl jsem z toho vedle. Už proto, že základem mého politického názoru je to, že nemůžu rozhodovat o tom, co se svými životy dělají ostatní a naopak. Věřím v princip neagrese, ale zdá se, že podle některých to ze mě dělá ďábla.

Trochu mě kvůli tomu přestalo bavit mluvit o politice, protože naprostá většina lidí, kteří pak na mě křičí, nemají nejmenší ponětí, o čem mluví. A já tu nejsem od toho, abych je vzdělával.

Ovlivnilo vás to i z uměleckého hlediska?

Mě už v té době politické písničky přestávaly bavit tak jako tak.

Proč?

Protože mají jen jeden rozměr, a také bývají poměrně okázalé. Jednoduše mě to umělecky přestalo zajímat. Takže jsem se s těmi tématy ve svých písničkách v dobrém rozešel. Hotovo, o politice už nezpívám.

V jednom rozhovoru jste řekl, že chcete, aby vaše muzika zněla anglicky. Co jste tím myslel?

Mám rád hudbu, která má vztah k místu. Bruce Springsteen zpívá o New Jersey, John K. Samson, kterého jsem už zmiňoval, o Winnipegu v Kanadě, The Pogues zase o Londýně, i když z trochu jiného úhlu pohledu. Dávám přednost hudbě, která je někde zakořeněná. Není v tom ale žádné vlastenectví. Nemyslím si, že by to v Anglii bylo lepší než jinde na světě, to je blbost.

Nemá to tedy co dělat s národní identitou?

Jako kluk bych vám řekl, že nic jako národní identita neexistuje, že to je výmysl. Ale jak stárnu, uvědomuju si, že existuje. Ať už je to dobré, nebo špatně, jsem Angličan. Ale není to vychloubání nebo něco podobného, jen mě to téma zajímá.

Zmínil jste Bruce Springsteena. Co na něm máte rád?

Všechno. Ale trvalo mi, než jsem na to přišel. Jsou tři části toho, co dělám. První je, že jsem muzikant, druhá že píšu písničky, tedy jsem autor, a třetí je to, že jsem perfomer. Jsou to oddělené světy, a aby člověk uspěl, musí být dobrý ve všech. Samozřejmě se to velmi prolíná, ale všechno z toho je důležité.

Na Springsteenovi miluji, že je brilantní ve všech třech oblastech. Je úžasný zpěvák, autor a jeden z nejlepších bavičů na světě. Je úžasné, když se to v někom takhle potká.

Která ze tří součástí vaší profese vám přináší největší osobní potěšení?

Živé hraní. Víte, jedna věc mě otravuje. Hodně kapel ohrnuje nos nad tím, že by měla lidi bavit. Já to ale miluju. Když se na to podíváte trochu sociologicky, někdo pracuje v nemocnicích, někdo ve škole, jiný v továrně. A pak jsou lidé, jejichž práce je to, že všem ostatním na konci týdne trochu rozsvítí svět a na hodinku nebo dvě je zbaví starostí. Zdá se mi skvělé, že právě to je moje práce. A opravdu se hodně snažím, abych v tomhle byl dobrý.

Mám například strašně rád Radiohead. Oni si ale dost hlídají image, jde jim o to, aby nebyli vnímáni jako zábava. Přijde mi divné, když lidi necháte zaplatit za to, že se na vás přijdou podívat na koncert, a nechcete je bavit. Když na nás přijdou, tak je, sakra, bavme. Chápu, že to někdo bere tak, že se tak trochu prodává davu, ale pokud to tak máte, nehrajte koncerty.

Je to jako rozdíl mezi Dylanem a Springsteenem. Springsteen má radost, že vás vidí, zatímco Dylan se tváří, jako že ho trochu otravuje, že tam jste.

Před dvěma lety jste vystupoval na zahajovacím ceremoniálu olympiády v Londýně? Jak jste se na tu slavnost dostal?

Celé to dával dohromady jeden úžasný člověk, režisér Danny Boyle. Je to umělec a měl krásnou představu. Ukázal mi animovaný model a už ten vypadal úžasně. Byl jsem polichocen jeho představou, že bych toho měl být součástí.

Hodně lidí mě za olympiádu kritizovalo, spousta malých punkerů to nemohla skousnout. Já měl ale jasno. Když máte štěstí, žijete tak osmdesát let, a nejspíš jen jednou. Nemůžete ten čas trávit odmítáním úžasných nabídek a potom zemřít zahořklý. Podobnou nabídku už nikdy nedostanu, takže jsem si ani nedovedl představit, že bych ji odmítl.