Jak začala vaše spolupráce s Agnieszkou Hollandovou?

Poprvé jí volal Tomáš Hrubý a spustil na ni ještě anglicky, protože jsme nevěděli, že umí česky. A ona mu řekla „Miláčku, ale můžeš klidně česky“. A dnes sama vypráví skoro jako pohádku, jak nás pozvala do Varšavy a čekala, že přijedou nejméně padesátníci, spíš její vrstevníci. A jak ji překvapilo, když místo toho u dveří zazvonily podle jejích slov tři děti.

Jaké bylo první setkání?

Jeli jsme vlakem, protože jsme na letenku neměli peníze. Šli jsme s ní do drahé restaurace, a celou dobu jsme se trochu třásli, protože jsme měli spočítané, že když si dá po večeři ještě dezert, tak už to nezaplatíme.

Podílela se pak na scénáři?

Ano, dvakrát jsem pak jel za ní a scénář jsme spolu upravovali. Bylo to úžasné – ona věděla, že začínám a evidentně mi chtěla dát příležitost, abych se něco naučil. Podezírám ji, že když jsme spolu pracovali, věděla všechno dopředu, ale nechala mě k tomu dojít, a jen mě nenápadně vedla. Třeba pětkrát jsem přepisoval, a pak řekla: no, vidíš, takhle je to správně. A při žádné příležitosti pak na mě nezapomněla, vždycky zdůraznila, že se jí scénář líbil. Ona si nepotřebuje nic dokazovat, má uznání, a je přející k druhým.

Co chystáte teď?

Píšu scénář celovečerního hraného filmu o Evě Olmerové, který bude režírovat Martin Krejčí, a jsem rád, že připravujeme další projekt s HBO, kriminální příběh, který nás moc baví. Je to zase inspirováno reálným případem, který se před pár lety stal.