Poprvé ji tam nastudoval dirigent Václav Neumann, nyní Jiří Bělohlávek, který partituru cítí velmi dramaticky, s vypjatě expresivními vrcholy. Orchestr mu zní v hutné symfonické sazbě, s níž často marně bojují hlasy pěvců. Je to strhující, místy až zvukově přeexponované provedení, ale s množstvím krásně zvýrazněných detailů.

Z nikoli špičkového pěveckého obsazení, jež zápasí s přirozenou deklamací češtiny, frázováním a cítěním Dvořákovy hudby, se nejlépe daří Rusalce bulharské sopranistky Krassimiry Stoyanové. Pěvecký part má krásně propracovaný, s lyrickými pianissimy i s až straussovsky dravou expresí.

Rusalka se ocitla na repertoáru řady světových scén.

Rusalka se ocitla na repertoáru řady světových scén.

FOTO: Wiener Staatsoper/Michael Pöhn

O přesvědčivý pěvecký výraz usiloval i Princ Michaela Schadeho, jehož hlas ale na náročný part nestačí, zanikal za orchestrem a ve výškách si pomáhal falzetem. Günther Groissböck má pro Vodníka až příliš světlý bas, navíc intonačně ne vždy jistý, ale na rozdíl od Prince svou roli dokonale naplnil herecky. Ježibaba Janiny Baechleové až příliš střídá hlasové rejstříky, ve výškách je dramaticky ostrá, spodní poloha postrádá barevnost.

Koncepce režiséra Bechtolfa akcentuje Rusalčinu iniciační erotickou zkušenost, po níž touží i jíž se zároveň obává, jak to vyjadřuje i baletní ztvárnění polonézy. Rusalku vsadil do strohých stěn „paneláku“, jehož přízemí připomíná obří akvárium s písčitým dnem a černými větvemi obrostlými krystaly.

Není to svět idylický, ale dravě krutý a odlidštěný, kde trojice žínek chtivě chlemtá krev Kuchtíka brutálně podříznutého dominantní Ježibabou a kde svou marnou touhu po Rusalce tragicky prožívá dlouhovlasý mužný Vodník, zatímco Prince jako by se nic netýkalo.

Režie není dotažena do logického vyznění, působí chaoticky a popisně.

Celkové hodnocení 60 %