Právě pohyb je to, co dává Vélovým obrazům originalitu. A pak samozřejmě i barva. Ta ale podporuje celkovou výrazovou transparentnost až ve druhém plánu. Ne vizuálním (barevnost vnímá pozorovatel okamžitě), nýbrž duchovním. Malíř nás nutí vytvořenou koncepcí o obrazech více přemýšlet. A spekulovat, proč zrovna zvolil danou barvu. A proč zrovna tahle barva by měla celkový dojem vyjádřit ze všech nejlépe.

Ale nechtějme nějaké pevné vodítko, to prostě umělec nenabízí. Názvy jeho obrazů jsou stejně banální jako nicneříkající a většinou se k tématu vztahují spíše volně. Termíny jako Triangl, Sova nebo Dutina snad mohou trochu napovědět, ale rozhodně není záhodno se jimi nechat pevně svazovat.

Důležitý prostor

Dalším prvkem, kromě barvy a dynamiky, který Véla potřebuje k životu, je prostor. Musí být dostatečně rozlehlý, protože právě do něj zavěšuje velkoformátové obrazy s velkorysou rozmáchlostí. A právě do něj vkládá svou bohatou ornamentální symboliku.

Malíř Vladimír Véla se nebojí ani abstraktních témat.

Malíř Vladimír Véla se nebojí ani abstraktních témat.

FOTO: Jan Šída, Právo

Nekonečně běloskvoucí stěny vytvářejí podklad, na kterém nejlépe vynikne tvarová i barevná nápaditost. V některých případech si dokonce malíř vypomohl i předměty, které patří k běžnému vybavení interiéru galerie.

V chodbě s černobílou šachovnicovou dlažbou visí zelený obraz vedle červeného hasicího přístroje. Najednou „obyčejný“ obraz díky zasazení do nového prostorového kontextu získává zcela odlišnou vyjadřovací schopnost. Napětí tří barev, otevřená a prosvětlená chodba, světlo pronikající okny, to jsou všechno nadstavbové momenty, které dílo ozvláštňují a posouvají.

Obrazy Vladimíra Vély žijí v souladu s gotickým designem Vlašského dvora, ve kterém se galerie nalézá. Dva umělecky odlišné styly dvou rozdílných estetických období se najednou začnou překvapivě doplňovat. Ba co víc, vytvoří dohromady pevný svazek a esteticky fungují jako jeden jediný nedělitelný celek.

Celkové hodnocení 80 %