Jancsó byl díky ústupu od lineárního příběhu, kruhovým záběrům kamery či kontrastu mezi dynamičností obrazu a jízdou kamery považován za jednoho z nejoriginálnějších světových filmových tvůrců.

Publikum oceňuje zvláště jeho dramata Beznadějní (1966), Ticho a křik (1967), Hvězdy na čepicích (1967), Maďarská rapsódie (1979) nebo Tyranovo srdce anebo Boccaccio v Uhrách (1981). Vedle Zlaté palmy si z Cannes odnesl i ocenění za celoživotní dílo. Tohoto uznání se mu dostalo i na festivalu v Benátkách. V roce 1973 získal také prestižní maďarskou Kossuthovu cenu.