V roce 1980 jste ve dvaadvaceti letech opustil tehdejší Československo. Co vás k tomu vedlo?

Cítil jsem, že v Československu pro mě jako pro mladého člověka není prostor. Na začátku osmdesátých let bylo všechno strašně utažené. Hrál jsem v různých kapelách, ale vyjít na ulici s kytarou a mít ještě k tomu dlouhé vlasy znamenalo konflikt s policií. Pamatuji si, jak mě jednou bez nejmenšího důvodu policisté venku zmlátili. Jen tak, protože jsem měl dlouhé vlasy a nelíbil jsem se jim. Říkali jsme tomu tady pracovní tábor. Nechtělo se mi dělat věci, které mě nebavily. Se dvěma kamarády jsme se proto domluvili, že utečeme.

Jak jste se dostal do Anglie?

V té době byl k vycestování třeba devizový příslib. Uplatili jsme nějaké úředníky, kteří nám ho zařídili, a na jeho základě jsme odjeli vlakem do Frankfurtu a odtamtud stopem po celé západní Evropě až do Londýna. Požádali jsme tam o politický azyl, ale nedali nám ho. Řekli, ať odjedeme zpátky, což bylo docela divné.

Potom jsem tam ale potkal v parku paní, která když se dozvěděla, že jsem z Československa, začala na mě mluvit česky a řekla mi, abychom z Anglie určitě neodjížděli.

Byli jsme tam dva roky načerno. Když nám pak konečně dali pracovní povolení, rozhodli jsme se odjet do Kanady.

Kytarista skupiny Plastic People Joe Karafiát.

Kytarista skupiny Plastic People Joe Karafiát

FOTO: PRÁVO – Petr Hloušek

Čím jste se tam živil?

Vším možným. Dělal jsem poslíčka, zahradníka, elektrikáře, na poště, natíral jsem baráky a k tomu jsem po večerech hrál v různých klubech a hospodách.

Po sametové revoluci jste se ale vrátil do Československa. Co vás k tomu vedlo?

Z vlastní vůle jsem se nevrátil, dovedly mě k tomu okolnosti. Přijel jsem kvůli mámě, která byla sama a byla nemocná. Nejdřív jsem se přijel jenom podívat, ale když jsem dorazil podruhé, vznikla tu má kapela Joe Carnation Band a dostal jsem nabídku, abych šel hrát ke skupině Garáž. To bylo v roce 1991 a já v Československu zůstal. Stal jsem se profesionálním muzikantem.

Jak jste se v mladé demokracii tehdy cítil?

Oproti západnímu světu tady byla svoboda, bylo to pravé eldorádo. Vydrželo ale jenom pár let, tak čtyři pět. S Václavem Havlem to bylo ještě dobré, pak to ale šlo do háje.

Znal jste se s Havlem?

Poznal jsem ho až po svém návratu do Československa, seznámil nás Vratislav Brabenec z Plastic People Of The Universe. Nejvíc jsem se s ním ale spřátelil po roce 1997, kdy jsem do Plastic People nastoupil jako kytarista. Byl jsem s nimi na Hradě, kam je Havel pozval, aby mu zahráli, potom jsem s nimi absolvoval jako host turné a nakonec jsem se stal jejich členem.

S Plastiky jsem zažil skvělé časy. Hodně se hrálo, což trvá dodnes, a vrcholem bylo turné po Spojených státech. Tam jsme se s Havlem potkali několikrát. Fascinovala mě na něm spousta věcí. Třeba že nebyl zákeřný, což se o dnešních politicích říct nedá. Byl to vzdělaný člověk, který i jako politik zůstal pořád trochu bláznivým umělcem. Měl světu co říct a svět si ho za to vážil.

Plastic People je kapela, která byla vždy řazena k českému undergroundu a pro mnohé byla spíš zajímavostí. Co vás jako bytostného muzikanta s přehledem vedlo k tomu, abyste se stal jejím členem?

Léta jsem se jako muzikant takříkajíc plácal a najednou jsem dostal nabídku od kapely, která je v zahraničí česká nejznámější. To se přece neodmítá. Věděl jsem navíc, že o ni mají venku zájem, což se potvrdilo. Projeli jsme skoro celý svět.

Aktuálně jste si od Plastiků odskočil a zveřejnil jste skladbu Zodiak. Text k ní napsal Egon Bondy a producentem je Boris Carloff. Máte sólové ambice?

Jsem všestranně zaměřený muzikant a to, že jsem členem Plastic People Of The Universe, neznamená, že jsem pouze v undergroundu. Chtěl bych se od něj odstřihnout. Zodiak je první skladba z mého sólového projektu. Bondyho text je krásný, milostný, má náboj. Myslím si, že na současné české scéně není moc kvalitních textařů, takže každý dobrý text je pro mě zajímavý.

S Borisem Carloffem spolupracuju proto, že se mi líbí jeho práce a vím, že má zkušenosti z Anglie. Podle mě by měl mít každý muzikant zkušenosti ze zahraničí, to je ta nejlepší škola. Nechci teď nahrát bigbítové písničky. Láká mě akustický zvuk, elektronika i hledání dalších možností. Na jaře by mělo vyjít minialbum s asi pěti písněmi, později celá má sólová deska.